číslo 8
vychází 14. 2. 2005

Zpět na obsah         

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Nedožité jubileum živoucího klasika

Nedožitá jubilea významných osobností obvykle nepatřívají k vyhlíženým a ostře sledovaným televizním událostem. Příkladem výjimky viditelné napříč kanály se počátkem letošního února staly sté narozeniny Jana Wericha (a za několik měsíců též Voskovcovy). I v komerční televizi platí přísloví o košili bližší kabátu. Kvůli hrozící kolizi v oslavování Werichova výročí a vlastních jedenáctin představila Nova svou zábavnou vzpomínku nazvanou Pan Werich s týdenním předstihem nejen před výročním datem, ale i obdobnou Poctou V+W České televize.

Díky televizi zůstala zachována i Werichova divadelní představeníBěhem let stvořila Nova typizované estrádní leporelo, univerzálně roubovanou na libovolnou dramaturgickou záminku. Tomuto prototypu se ve večeru věnovaném Janu Werichovi vzdálil nejen scenárista Ondřej Suchý, ale částečně také sestava (částečně) generačně omlazených účinkujících v čele s nevídaně tvárným a nenovácky vkusným Ondřejem Brzobohatým. Připočteme-li dílčí informační hodnotu Suchého textu, a hlavně spolehlivé hodnoty uměleckého odkazu Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka, musel se pravověrný Novák, uvyklý na zavedené sobotní roztlemené "řachandy", cítit podveden a zklamán.

Méně rozporuplně než pokus komerční televize dopadla Pocta V+W České televize. Spoluautor scénáře a průvodce veřejnoprávní večerem Jiří Suchý měl v ruce zjevně víc osvědčených trumfů a garantovaných jistot než jeho bratr u "konkurence". Blíž Werichovi měli i zúčastnění pamětníci a ctitelé, věrnější pomyslné werichovské tradici i stylu byla většina interpretů variací na téma V+W(+J). Přesto vinou své akademičnosti ani tento pořad nijak zvlášť nenadchl. Natož aby strhnul.

Dva sobotní večery nebyly jedinou televizní poklonou Janu Werichovi. Nova se spokojila s filmy U nás v Kocourkově a Hej rup!, zatímco Česká televize naplno využila "komparativní výhody" svého archivu. Během werichovského víkendu nabídla zprostředkované svědectví v podobě prvního svobodného popřevratového dokumentu Jak jsme ho znali. Stejně emotivně zafungovaly i dvě pokračování Hledání ztraceného času, ve kterých Karel Čáslavský představil V+W známé i neznámé.

Nejúplnější a nejautentičtější svědectví o osobnosti tvůrce podává jeho vlastní umělecké dílo. To platí i o pětici titulů, které (vedle adaptace Werichovy pohádky o královně Koloběžce z osmdesátých let) doplnily a zkompletovaly nabídku ČT. Podrobněji se zabývat Hofmanovým a Effelovým kresleným Stvořením světa (Werich načetl komentář) by bylo stejně hloupé a zbytečné, jako pitvat zázračně zachovaný a stejně zázračně vzkříšený záznam legendární Těžké Barbory z poslední Werichovy divadelní etapy, kdy byl jeho partnerem Miroslav Horníček. Televizní miniatury ze šedesátých let Medvěd, Král a žena i Uspořená libra jsou dodnes nepřekonanou ukázkou možností televizního umění, názorným důkazem stále živé, fascinující zralosti Jana Wericha. Zralosti cynicky, trestuhodně a neodpustitelně zmarněné komunistickým režimem.

JAN SVAČINA