číslo 8
vychází 14. 2. 2005

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

Další díl našich výletů k počátkům historie populární hudby věnujeme osudům jednoho amerického hudebníka, jehož přítomnost v Evropě na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století výrazně poznamenala vývoj jazzové a taneční hudby hned v několika zemích, v nichž jeho orchestr koncertoval a nahrával gramodesky. Posluchači ČRo 2 - Praha uslyší některé z těchto nahrávek v úterý 22. února krátce po 21. hodině.

Orchestr Luda Gluskina

Je všeobecně známo, že výrazný vliv na vývoj jazzové taneční hudby v Evropě měli v letech po první světové válce američtí hudebníci, kteří se rozhodli opustit USA a přesídlit do Evropy, která v té době nabízela - na rozdíl od jejich vlasti - například mnohem příznivější podmínky pro vyznavače alkoholických nápojů, celkově méně puritánský přístup k sexu a pro černošské hudebníky navíc prostředí v zásadě prosté jakýchkoliv rasových předsudků. Z důvodů jazykové spřízněnosti pochopitelně byla předmostím těchto hudebníků především Velká Británie, nicméně řada z nich se usídlovala i v kulturně tolerantní Paříži, nebo též v inflací ochromeném Berlíně, který byl kolem roku 1924 rájem pro vlastníky dolarových kont.

Jedním z takových muzikantů-světoběžníků s podivuhodnými životními osudy byl též americký mladík jménem Ludwig Elias Gluskin (*1898), rodák z newyorského Manhattanu. Oba jeho rodiče se narodili v Rusku a byli přesvědčenými sionisty (jednoho z jeho strýců, Zeeva Gluskina, jmenoval v roce 1906 baron E. Rothschild správcem své vinice v palestinském Richo-Le-Zionu). Gluskinovým spolužákem na střední škole byl pozdější slavný komik a herec Jimmy Durante, s nímž Ludwig tenkrát vytvořil formaci klavír - buben, která se brzy stala atrakcí školních hudebních večírků a různých soukromých dýchánků.

V roce 1916 Gluskin odešel z domova a odjel do Francie s úmyslem stát se letcem. Změnil si jméno na Lud, pro úřady se prohlásil o několik let starším a již po třech měsících studia obdržel pilotní oprávnění. Po vstupu USA do války v roce 1917 byl Gluskin převelen k U.S. Air Force do jednotky, v níž tehdy sloužil též nejmladší syn amerického prezidenta Theodora Roosevelta. V leteckých soubojích s nepřítelem Gluskin sestřelil do konce války dvanáct letadel.

Po návratu do USA získal Gluskin v roce 1919 zaměstnání u americké importní firmy v Japonsku. Po krátké době se však opět vrátil do USA, živil se prodejem hodinek značky Bullova a současně pilně cvičil hru na buben. V roce 1922 se rozhodl přejít na dráhu profesionálního hudebníka a nastoupil jako bubeník do orchestru anglického houslisty a kapelníka Berta Ambrose, který tehdy účinkoval v newyorském podniku Clover Gardens. Od téhož roku Gluskin občas hrál v jednom z několika orchestrů budoucího "krále jazzu" Paula Whitemana, s nímž také počátkem roku 1924 odcestoval na koncertní turné do Londýna. Po skončení turné se Gluskin rozhodl v Evropě zůstat - nejprve krátce účinkoval v Londýně v orchestru Berta Ambrose, ale již v polovině téhož roku přesídlil do Paříže, kde se stal členem jazzového souboru belgického altsaxofonisty Paula Gasona. V tomto orchestru hrál tři roky, v roce 1927 pak převzal jeho vedení a soubor posílil o několik dalších amerických muzikantů.

Následujících šest let pak Lud Gluskin se svým orchestrem účinkoval v řadě evropských zemí. Patřil mezi špičkové atrakce předních jazzových show a revuí, ale současně byl také bezkonkurenčně nejdražším jazzovým orchestrem v Evropě. Kvůli závratným honorářům, jež obchodně neobyčejně zdatný Gluskin vyžadoval za vystoupení, se o jeho orchestru referovalo jako o "jazzbandu milionářů".

V Evropě natočil orchestr Luda Gluskina přes 450 gramofonových snímků. Prvních dvanáct nahrávek, ještě s Gluskinem za bicí soupravou orchestru Paula Gasona, vzniklo koncem roku 1924 ve Vídni, kde tehdy tento orchestr vystupoval - šlo současně o vůbec první jazzové snímky natočené v Rakousku. Tyto dnes sběratelsky velice raritní nahrávky vyšly na gramodeskách s etiketou HMV (obj. č. AM 161-6), které lisovala firemní továrna v Ústí n./L. Český katalog gramodesek této značky z dubna roku 1925 dokonce přinesl fotografii Gasonova orchestru pořízenou během nahrávání.

Koncem roku 1926 doprovázel orchestr Paula Gasona (opět s Gluskinem u bicích) francouzskou muzikálovou hvězdu Maurice Chevaliera. V této době vznikly též poslední gramofonové nahrávky tohoto orchestru - dva snímky vyšly na etiketě Columbia, dva na španělském Odeonu.

Od konce roku 1927 začal nově sestavený orchestr již pod Gluskinovým vedením nahrávat pod názvem Lud Gluskin and his Versatile Juniors gramodesky pro francouzskou gramofonovou společnost Pathé. Od konce roku 1928, kdy orchestr přijel na dlouhodobé hostování do Berlína, vycházely jeho snímky též na německých etiketách Homocord, Tri Ergon, Grammophon, Ultraphon a Artiphon.

Řada nahrávek souboru Lud Gluskin et son orchestra pro firmu Pathé vznikla ještě v letech 1932-33. Orchestr tehdy vystupoval v předních pařížských hotelech a tanečních síních Chez Victor, Club Montmartre, Embassy Club nebo Ciro´s.

Počátkem roku 1934 Lud Gluskin opustil Evropu a vrátil se do New Yorku. Zde okamžitě sestavil nový orchestr, s nímž pak po dlouhá léta pravidelně vystupoval v pořadech místních rozhlasových stanic a pod označením Lud Gluskin and his Continental Orchestra natáčel gramodesky pro etikety Columbia a Brunswick.

I další Gluskinova hudební kariéra v USA byla úspěšná: jeho hudba podbarvovala v roce 1938 proslulý rozhlasový pořad Orsona Wellese Válka světů, který svou autentičností vyděsil tisíce Američanů. Za hudební doprovod k filmu Muž se železnou maskou byl Gluskin v roce 1940 nominován na Oscara. V roce 1945 byl jmenován hudebním ředitelem Symfonického orchestru San Franciska a dirigoval toto těleso během slavnostního zahájení prvního zasedání OSN v tomto městě. V následujících letech Gluskin účinkoval se svým orchestrem v četných rozhlasových a televizních pořadech a dokonce hrál při inauguracích čtyř různých amerických prezidentů.

Na hudební odpočinek odešel Gluskin v roce 1976. Zemřel v kalifornském městě Palm Springs 13. října 1989 na selhání srdce. V únoru roku 1990 mu udělil prezident George Bush in memoriam "Čestné uznání vděčného národa za službu vlasti".

V rámci mezinárodního projektu mapujícího meziválečné účinkování významných amerických jazzových hudebníků v Evropě právě vychází také série kompaktních disků s přepisem výběru nahrávek orchestru L. Gluskina. Tyto snímky nabízejí zajímavý pohled na poněkud "poevropštěnou" verzi jazzové a hot dance music v podání orchestru prezentujícího především prověřený repertoár amerických melodií doplněný o úspěšné šlágry evropských autorů z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století.

GABRIEL GÖSSEL

Obrazové materiály archiv autora