číslo 9
vychází 21. 2. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Potíže s architekturou

Připletl jsem se náhodou k jedné tiskové konferenci, jež se změnila v dosti otevřený spor. Dohadovali se tam památkáři s architekty o jednu - zaplaťpánbůh zatím jen zamýšlenou - novostavbu, situovanou do míst, kde by si ji asi většina z nás nedovedla a snad ani nechtěla představit. Ten dům by měl stát na pražské Malé Straně, a to dokonce tam, kam je nejčastěji nasměrováno oko turistů či objektivy fotoaparátů a kamer. Anebo odkud se už po věky malují ona "klasická Hradčana". Tedy právě v místech, kde oko člověka uštvaného zkracujícím se časem může najít spočinutí v "doteku věčnosti", kde by navzdory akceleraci všeobecných změn mělo zůstat vše, jak bylo. A nastojte: právě tam je projektováno zbrusu nové soukromé bydlení a garáže pro někoho, kdo na to má, a jehož zájem na celé věci nemusí být jiný, než vlastnit takzvaně "dobrou adresu". Rád bych se mýlil, ale obávám se, že ti, kteří by v navrženém domě mohli bydlet, nejsou totožní s těmi, kteří byli již vícekráte z Malé Strany vystěhováni v zájmu těch mocnějších, tedy mohovitějších. Dělo se tak už za bolševika a bohužel v ještě větším měřítku po něm. Jako člověk, který na Malé Straně sám nějaký čas pobýval, o tom něco vím.

Architekti se jistěže právem považují za umělce. A v umělcově duchovní přirozenosti tkví touha, aby po něm přetrvalo jeho dílo. Nejinak smýšlí mnohý hudební skladatel, malíř či sochař, filmový režisér, spisovatel či básník. Ostatně známe z dějin umění i architekty, kteří malovali, známe dokonce i ty, kteří psali verše. Bylo to ovšem v dobách, kdy měla dobrá báseň či dobrý obraz přinejmenším stejnou společenskou hodnotu jako dobře postavený dům. Ty doby tu byly a nejsou, nic s tím nenaděláme, můžeme si jen přát: aspoň trochu té poezie v podobě zkamenělé historie račte nám, páni, zachovati.

Při onom tiskovém hádání se jeho prapůvodce - architekt zvučného jména - ocitl v defenzívě. Hlas přítomných novinářů se pro tu chvíli stal jaksi hlasitějším hlasem lidu. Málem ho mně bylo líto, leč uvědomil jsem si: jiným umělcům, snad vyjma sochařů-pomníkářů, se dnes něco podobného nestává. Nedůvěra nás "nearchitektů" (jakkoli nehezký je to výraz, je snad přesnější než ono zneužívané slovo veřejnost) je nedůvěrou vzešlou z bezmoci, z vícenásobného zklamání. Architektura se dnes, a především ve velkoměstech, často projevuje cynicky, arogantně, zpronevěřuje se svému nejpůvodnějšímu poslání: neslouží k bydlení ani ke kultu, nemáme-li na mysli zrovna kult peněz. Nepovznáší ducha ale naopak jej snižuje, ba ponižuje. Touha architektů prosadit se právě skrze bytelný, potažmo neodstranitelný pomník vlastní tvůrčí myšlenky mně ve srovnání s ostatními druhy umění (anebo také vzhledem k okolní historické zástavbě) připadá jako egocentrická či moderněji řečeno: sociálně neekologická. Architekti samotní se tak ocitají v poněkud nebezpečné, schizofrenní roli služebníků, jejichž touhou je, když ne panovat, tak alespoň opanovat.

Ale zpět k onomu dohadování: Ještě není o celé věci rozhodnuto. Autor onoho přinejmenším sporného projektu ostatně obhajoval svou, samu o sobě dobrou práci dobře. Jen kdyby se nad celým jeho projektem nevznášel zatrachtile současný pocit, že přitom myslel spíše než na nás sám na sebe.

JAROSLAV VANČA