číslo 9
vychází 21. 2. 2005

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Rok Hanse Christiana Andersena

Třebaže život s novým letopočtem začal pro svět smutněji než kdy jindy, pro obyvatele Dánského království bude i tak celý letošní rok nezvykle pohádkový. Zásluhu na tom má blížící se kulaté výročí spojené s vůbec největším ze všech Dánů, se světoznámým pohádkářem Hansem Christianem Andersenem.

Nejmenší severská země se na oslavy 200. výročí Andersenova narození již několik let chystá s nebývalým zápalem a 2. dubna, přesně v den Andersenových narozenin, se v dánských novinách snad ani nebude psát o ničem a nikom jiném.

Hans Christian Andersen se narodil roku 1805 v městečku Odense a vzešel z velmi chudých poměrů. Odense mělo tehdy jen 6000 obyvatel, ale i tak bylo po Kodani druhým největším městem Dánska. Rodina ševce Andersena tu nepatřila k žádné rádobyvyšší společnosti, a tak měl jeho jediný syn Hans Christian cestu ke vzdělání a později i k literatuře velmi dlouhou a těžkou.

Jeho sedmdesát let trvající život obsáhl období od Napoleonových bitev přes revoluční rok 1848 a počátky slávy Marxe a Engelse až k Bismarckovým časům. Třebaže svět dospělých otázek i problémů nebyl Andersenovi cizí, svět dětí mu postupně učaroval. Tak jako tak vznikly jeho texty pro děti jaksi mimochodem. Své maximální úsilí totiž nejprve věnoval básním, hrám a románům. Nic z toho jej však neproslavilo tolik jako pohádky.

Andersen zdaleka nebyl velkým jen proto, že měřil 185 centimetrů a průměr své doby tím o plných dvacet centimetrů převyšoval, ani proto, že nosil boty číslo 47, což je velikost vysoce nadprůměrná i dnes, 130 let po jeho smrti. Vynikl především svým specifickým pohledem na svět, v němž vážné otázky dospělého věku přetransformoval do světa těch nejmenších, takže nad svými knihami sjednotil čtenáře zcela rozličných zkušeností i generací.

Všechny problémy, než o nich napsal, musel Hans Christian nejprve prožít. Nebyl sběratelem lidových pohádek jako němečtí bratři Grimmové, ale tvůrčím autorem, který si pohádkové motivy podřizoval a vpisoval do nich kus sebe. Za jeho nejautobiografičtější pohádku bývá označován příběh ošklivého káčátka, žijícího v posměchu a osamění. V mnohem jednodušším ztvárnění, avšak se stejnou opravdovostí a intenzitou, tu Andersen řeší ibsenovské téma hloupého davu a jeho moci vůči tomu, kdo se liší. Motiv davové hlouposti přitom připomíná i další Andersenova pohádka Císařovy nové šaty. Především v ošklivém káčátku však čtenář prožívá všechno ponížení, které sám Andersen prožil v chudém prostředí svého vlastního dětství.

I jeho snad vůbec nejslavnější příběh o malé mořské víle nese řadu autobiografických rysů, neboť podobně jako podmořská kráska ani Andersen ve svém životě radost z naplněné velké lásky nikdy neprožil. Jeho víla se proti všem pravidlům zamilovala do lidské bytosti, krásného prince, prošla řadou utrpení a nakonec svou velkou lásku ztratila a proměnila se v mořskou pěnu. Alespoň některé pohádky však i smutný Andersen zakončil šťastně: z ošklivého káčátka nakonec vyrostla krásná labuť, stejně tak jako malý, chudý a odstrkovaný dánský ševcovský synek postupně vyzrál v autora světového formátu, který je překládán ne méně než třeba Dante, Shakespeare nebo Goethe.

Snad tedy i ten letošní smolně započatý rok postupně převezme některý z Andersenových šťastnějších konců. A snad si i vy v letošním roce zasvěceném památce Hanse Christiana Andersena spolu s pěti miliony Dánů vzpomenete na zvláštního severského pohádkáře, který se velkým překážkám navzdory nenechal odradit smůlou a až do smrti neztratil svou dětskou duši.

TOMÁŠ SNIEGOŇ