číslo 9
vychází 21. 2. 2005

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 28. 2. 2005 ČT 2 - 21.30 hodin

Jak si přetvořit muže podle svých představ

Uznejme, že název Podoba věcí, který zvolila ČT, více odpovídá originálnímu znění (The Shape of Things), ale nejsem si jist, zda události v tomto filmu předváděné přece lépe nepostihovalo sousloví Sexuální rekonstrukce - takto pojmenovaný se před nedávnem uváděl v kinech. Každopádně vyvstává další dílo, které mate několikerým souběžným pojmenováváním, vzbuzujíc mylný dojem, že se jedná o různé tituly.

Ačkoli se režisér Neil LaBute (z televizního uvedení známe Sestřičku Betty, na videu kolují Mí přátelé a sousedé) rád hlásí k nezávislé tvorbě, ochotně přebírá běžná hollywoodská klišé. Nemyslím to jako odsuzující výtku, ale jako orientační vymezení typu. Podoba věcí se sice dotýká dopadu manipulace, pokud něco takového připustíme, ale příběh se odvíjí v týchž intencích jako ostatní historky o zamilované mládeži, zde navíc posunuté do vysokoškolského prostředí.

Evelyn, nonkonformní, vyzývavá posluchačka umělecké školy bezvýhradně okouzlí nesmělého, ostýchavého studenta Adama, jenž si přivydělává jako hlídač v muzeu, natolik, že zcela podlehne jejímu vlivu. Mladík se začne přizpůsobovat jejím požadavkům, jak by se měl chovat, vypadat, jak by se měl oblékat, ba co a jak by si měl myslet. Dokonce se rozejde se svými přáteli. Jenže dlouho netuší pravou příčinu - dívka jej hodlá veřejně a v rámci studia prezentovat jako své "umělecké dílo", aniž by ji zajímalo, co zneprávněný objekt vlastně pociťuje. A každé prozření bývá bolestivé...

LaBute natočil jednoduchou moralitu na téma, že s lidskými city si není radno pohrávat - a to ani pod záminkou boje s pokryteckou pruderií. Nijak nezastírá, že východiskem byla divadelní hra (dokonce jeho vlastní), částečně převzal i původní herecké obsazení, hlavní roli vytvořil u nás téměř neznámý Paul Rudd. Amorální dívku si zahrála Rachel Weiszová, která film pomáhala i financovat.

(jš)

Úterý 1. 3. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Nová Sága rodu Forsytů

Na obrazovky České televize opět zamířil seriál Sága rodu Forsytů (viz TR 8/2005). Asi není možno předpokládat, že nové anglické zpracování románu Johna Galsworthyho překoná, co do diváckého zájmu, vysílání seriálu z roku 1967 (k nám přišel o dva roky později), autoři jeho české verze ovšem udělali maximum pro to, aby obstál. Podle dramaturgyně Jarmily Humpacherové měli tvůrci českého znění pro práci nadstandardní podmínky. "Především co do času," vysvětluje dramaturgyně a dodává: "Dali jsme si opravdu záležet a klid se nám vyplatil - myslím si, že česká verze je opravdu kvalitní."

Podle šéfa akvizice České televize Jana Rubeše stojí za to už samotný anglický seriál. "Při jeho nákupu jsme z něj neviděli ani metr. V tomto případě se ale risk vyplatil," konstatuje s úlevou. "Seriál jde s dobou. Je natočen v rychlejším tempu a s potřebnou zkratkovitostí, ale napětí v něm zůstává," dodává režisér českého znění Michal Vostřez. Při obsazování herců k dabingu řešil tradiční problém děl, která zachycují dlouhé časové období: vystřídat herce, obsadit starší, kteří jsou schopni ztvárnit i mladší léta nebo naopak pracovat s mladšími, kteří budou v průběhu práce "stárnout"?

"Zvolili jsme poslední jmenovanou možnost," vysvětluje režisér. "Herci, které jsme obsadili, jsou schopni zahrát sebe sama i mnohem starší, než ve skutečnosti jsou," doplňuje. V českém znění Ságy rodu Forsytů tak uslyšíme například Filipa Blažka, Lucii Benešovou, Miriam Chytilovou, Kláru Issovou, Michala Dlouhého či Jana Dolanského; z herců další generace pak třeba Marii Drahokoupilovou, Petra Pelzera, Františka Němce či Viktora Preisse. Jediní dva, kteří dabovali už zmíněný slavný seriál z roku 1967 a pracovali i na tom nejnovějším, jsou František Němec a Marie Drahokoupilová. Ta si velmi pochvaluje atmosféru, která při nynější práci panovala: "Byla úplně stejná, jako tenkrát v roce 1969," říká k tomu.

Problém vidí Česká televize snad jen v tom, že seriál půjde přesně "proti" Rodinným poutům na TV Prima. "Bude to těžké, Rodinná pouta si získala věrné diváky, kteří se svých hrdinů nebudou asi chtít vzdát," stýská si Jarmila Humpacherová. A Jan Rubeš, víceméně žertem, dodává: "Nejlepší by bylo, kdyby Prima vysílání tohoto seriálu po dobu uvádění Forsytů přerušila. Jelikož by šlo jen o deset večerů, snad by to nemuselo tolik vadit!"

TOMÁŠ PILÁT

Středa 2. 3. 2005 NOVA - 20.40 hodin

Tři uprchlíci

Několikrát soudně trestaný bankovní lupič Daniel Lucas se po svém propuštění z vězení vypraví do banky, aby si tu uložil peníze, které si vydělal za mřížemi. Jenže stejnou banku si náhodou ve stejný čas vybere pro své první přepadení také amatérský lupič Ned Perry. Nemotora, který se v zoufalství rozhodl přepadnout banku a získat tak peníze potřebné k tomu, aby nepřišel o svou milovanou dcerku. Nervózní a poněkud ztřeštěný lupič si samozřejmě vybere propuštěného recidivistu jako rukojmího při svém útěku z banky obklíčené policejními vozy. Není divu, že policie považuje za skutečného lupiče Lucase, který se jen pokouší o nový trik.

Režie Francis Veber. Hrají Nick Nolte, Martin Short, Sarah Rowland Doroff, James Earl Jones Alan Ruck, Kenneth McMillan, Bruce McGill a další.

Čtvrtek 3. 3. 2005 ČT 2 - 21.55 hodin

Těžký život jednoho gynekologa

Česká televize nachystala malý profil slavného amerického režiséra Roberta Altmana, jenž nedávno oslavil osmdesátiny. Zaměřila se přitom na jubilantovu nejnovější tvorbu. Minulý týden jsme viděli Dědictví tety Cookie, nyní následuje Dr. T a jeho ženy. Altman se podobně jako v někdejší Svatbě věnuje "živočichopisu" společenské smetánky, jejíž aktivity rovněž směřují ke svatebnímu obřadu, avšak příběh má nyní ústředního hrdinu - je jím prominentní gynekolog Sullivan Travis, důvěrně přezdívaný jen iniciálou svého příjmení. Teprve kolem něho rotují další postavičky, mezi nimiž si však připadá stále ztracenější.

Dosud sebejistému protagonistovi se totiž soukromí začíná rozpadat, když jeho manželku internují na psychiatrické klinice a on jen s údivem zjišťuje, jak o rodině, o svých dvou dcerách, o přátelích i pacientkách vůbec nic neví, že umí nanejvýš říkat prázdné zdvořilostní fráze. Vzrůstající grotesknost situace, v níž se doktor nic nechápaje ocitá, však postrádá předpokládanou satirickou údernost.

Altman opět nešetří ironickým podtextem, ale tentokrát v mírnější podobě - titulového doktora T. hraje Richard Gere spíše jako člověka zasluhujícího ve své bezradnosti a stresu spíše soucit nežli výsměch. Dlužno ovšem doplnit, že Gere modeluje svého hrdinu vcelku povrchně, zesiluje jen rysy uštvanosti, případně ještě plaché zamilovanosti do sličné instruktorky golfu (nebo spíše opatrnosti, aby nebyl nařčen ze sexuálního obtěžování), avšak rozkrytí jeho nitra, jeho pochybností zůstává překvapivě fádní.

Plejáda ženských partnerek, které jej obklopují (a představují je většinou známé osobnosti, počínaje Helen Huntovou, Laurou Dernovou, Liv Tylerovou a konče Farah Fawcettovou), občas hraničí s karikaturou, ale bohužel též značně plochou a bezbarvou, byť zpravidla výrazově přemrštěnou. Typy stárnoucích, znuděných, vnitřně vyhořelých žen, které často nevědí, co si samy se sebou počít, jsou jen zlehka glosovány, aniž je jim poskytnut větší prostor.

Altmana zajímá, co vše se skrývá pod zdánlivě bezstarostnou blahobytnou existencí, ale zjištěné paradoxy prezentuje bez potřebného zaujetí, ani důraz kladený na rostoucí absurditu předkládaného obrazu jedné společenské vrstvy, směšné ve svých malichernostech, není vždy potřebně pointován. Přitom se nabízelo leccos: doktorova žena se pomátla údajně proto, že žila v takovém přepychu, v němž ztratila motivaci po něčem ještě toužit, z jedné dcery, která má slavit honosný sňatek, se vyklube lesbička, která z obřadu uteče se svou přítelkyní, a nebohého doktora dokonce i s autem odvane nenadálý vichr kamsi do mexické pouštní osady...

JAN JAROŠ

Pátek 4. 3. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Prasátko Rudi

Úsměvná komedie o pětičlenné rodině nezaměstnaného Egyptologa, která na vesnické slavnosti v tombole vyhraje malé selátko. Problémy nastanou hned jak se vrátí domů - do činžáku ve městě. Ale děti se prasátka nechtějí vzdát, a tak začíná jeho výchova. Zanedlouho jim však majitel domu dá podmínku - buď se "domácího" mazlíčka zbaví, a pakliže ne, ať se odstěhují. Děti prosadí svou a tak se rodina stěhuje do domku u fotbalového hřiště a tatínek získává i práci - stane se správcem hřiště. Ovšem ani tady Rudi nedělá dobrotu, a když několikrát překazí fotbalové utkání, hrozí další stěhování nebo něco jiného?

Sobota 5. 3. 2005 NOVA - 21.45 hodin

Co se skrývá za brutálními vraždami?

I když Česká televize zařadila na tento týden osvědčené hity (Poslední císař, Hannibal), věnujme se méně nápadnému "nováckému" thrilleru Purpurové řeky. Tento francouzský snímek, vynalézavě natočený Mathieu Kassovitzem, prozrazuje vnímavé poučení u nejlepších vzorů, postupuje vlastní cestou, když spřádá téměř až mysteriozní zápletky. Příběh se odehrává v prostředí vysokohorské univerzity, která tvoří uzavřený svět sám pro sebe, vypráví o šetření záhadných bestiálních vražd, které zdánlivě nedávají žádný smysl. Teprve postupně vyplouvá na povrch téma msty, poznání děsivé skutečnosti (byť poněkud přemrštěné), týkající se plánů na zušlechtění lidské rasy, které za zdmi ctihodné instituce vzkvétaly...

Může se vynořit srovnání s americkým filmem Sedm (namísto soumračných velkoměstských scenerií zde převládá jas zasněžených hor, byť kombinovaný s příšeřím studoven a pokojů), spíše však objevíme návaznost na film Jméno růže. Jenže Kassovitzovi chyběla stejně inspirativní předloha, takže navzdory oslnivému režijnímu ztvárnění zůstává příběh samotný leckdy vpřed posunovaný jen s notnou krkolomností.

Podobně jako v obou zmíněných filmech i zde vystupuje dvojice vyšetřovatelů, která se seznámí vlastně náhodně, ale pátrání dovede ke zdárnému, snad jen zbytečně spektakulárnímu konci. Vyšetřovatelé nejsou ovšem výrazněji odlišeni: oba se vyznačují výraznou samolibostí, rádi pracují sami a spoléhají se jen na sebe, i když každý se k výsledku přibližuje z jiné strany. Nemluvný a věčně zamračený pařížský expert (Jean Reno) zkoumá vraždy, nedávno sem přidělený poručík (Vincent Cassel), který je ze stejného těsta, vyšetřuje zdánlivé prkotiny, než zjistí, že i ty ledasco důležitého objasňují.

Scenáristický půdorys prozrazuje občasnou ledabylost, nalézání stop a souvislostí je příliš nahodilé, avšak ohromuje režisérova vypravěčská sugestivita. Horské scenerie nastolují majestátnost téměř posvátnou, kterou ničí lidská ničemnost. Kassovitz akcentuje vybujelou naléhavost jako ústřední vypravěčský princip, mistrně udržuje napětí, s drsnou vyzývavostí zkoumá náhlé zvraty, společně s hrdiny obhlíží dějiště zločinů, sleduje pravé i matoucí stopy.

Neustálý pohyb postav jak ve smyslu fyzickém, tak v podobě neustále se měnícího stavu poznání, proměny počasí od slunečního jasu až po noční lijavec, rychlé jízdy autem málem zakončené katastrofou, procházení odosobněně chladnými prostorami, ať již je to přeneseně studovna či v doslovném významu ledovcový kanál - to vše vytváří nepřetržitou přehlídku nejrůznějších druhů akce. Purpurové řeky jsou dílem exklusivním ve smyslu skvěle zvládnutého řemesla. Což není málo.

JAN JAROŠ

Neděle 6. 3. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Herečka Jiřina Jirásková fandí i fotbalu

Kožené slunce je komedií o fotbale a o lidech. Režisér Karel Kachyňa (spolu se scenáristou Karlem Čabrádkem) nás zavádí na vesnici, jejíž obyvatelé jsou obklopeni běžnými radostmi a starostmi, mají se rádi i neradi, prožívají milostné příběhy i konflikty. A jelikož ve filmu hraje významnou roli kopaná, objevuje se tu většina herců - mužů. Jednou z mála představitelek ženských rolí je Jiřina Jirásková, jejíž maminka byla prý velkou fotbalistkou. "Nebýt maminky a její záliby ve fotbale, asi bych neměla odvahu tuhle roli přijmout. Jistá odpovědnost k maminčině památce mi ale velela, že ji nesmím odříct," vysvětluje.

Komedie prý miluje obecně. "Ráda se směji a ráda smích vyvolávám. To druhé se mi daří čím dál tím častěji, ovšem ne vždycky cíleně," říká k tomu s úsměvem. K současné situaci v oblasti české televizní a filmové veselohry pak říká: "Komediální tvorba je odrazem starostí a problémů doby. Dělat si legraci ze závažných záležitostí, to je velký kumšt. Opravdu dobře to umí jenom velcí tvůrci. Myslím si, že naše kinematografie v tomto ohledu zrovna velký rozkvět neprožívá."

Režisér Karel Kachyňa ovšem patřil k těm, kterým toto umění do vínku dáno bylo. S Jiráskovou pracoval několikrát a jeho nedávná smrt se proto herečky hluboce dotkla: "Vždycky se mě dotkne smrt člověka, který se významným způsobem podílel na filmovém humoru. A tyhle ztráty jsou stále častější," doplňuje Jirásková. S Karlem Kachyňou se znala od školních let a jeho práce si velmi váží: "Nepamatuji se, že by natočil film, který by nebyl událostí. Nepamatuji se, že by někdy udělal osobní podraz."

Na otázku, mají-li odcházející veseloherní režiséři důstojné pokračovatele, pak Jiřina Jirásková odpovídá: "Snad ano, i když v současnosti by to tak nemuselo vypadat. Ale - i ti, kteří dělali skvostný humor, se ho kdysi museli učit. Když si vezmete první filmy výjimečných komediálních tvůrců a srovnáte je s jejich vrcholnými díly, klene se mezi tím oceán. Je to řemeslo, které se musíte naučit jako jakékoliv jiné. Už sama potřeba a touha dělat humor je ale snad zárukou, že to u nás povede správným směrem," doufá herečka.

(top)