číslo 9
vychází 21. 2. 2005

Televize
a film

FILM

Dny evropského filmy již po dvanácté

Do tuzemských kin evropské filmy pronikají obtížně, výběr je náhodný, zaměřený na pochybné hity, často se pomíjí to nejpodstatnější, co na starém kontinentu vzniká. Bohužel to platí i pro specializované jednorázové akce, kde bychom očekávali cílenější sestavu. Tato slova lze vztáhnout jak na přehlídku frankofonní tvorby, o níž jsme nedávno psali, tak na Dny evropského filmu, letos uspořádané již po dvanácté.

Při těchto dnech se v Čechách i na Moravě na přelomu ledna a února představila obšírná kolekce děl ze současných i budoucích zemí Evropské unie - takže se v programu ocitla i díla z krajin filmařsky pro nás téměř neznámých, jako je třeba Estonsko, Litva či Slovinsko. I tam se natáčejí filmy, byť sotva kdy přesáhnou provinční význam. Z bezmála čtyřiceti titulů si mohl vybrat opravdu každý, dokonce byly zastoupeny dokumenty, které nepochybně patřily k tomu nejpozoruhodnějšímu.

Jako základní výtku musím vznést, že z řady států byly zastoupeny snímky průměrné, ba zapomenutelné, jejich přítomnost jen zastírala, že lze dohledat tituly rozhodně závažnější - z Francie, Itálie, Velké Británie, ale také Řecka. Obávám se, že konečný výběr ovlivňovaly zejména finanční požadavky, zvláště když přesahovaly možnosti organizátorů. Přístup evropských producentů a distributorů je tudíž dosti zarážející. Ale i v případech, kdy se uvedené snímky honosily přídatkem "nejlepší film roku" (Dám ti své oči ze Španělska, Zlo ze Švédska, Řeka z Finska), přinášely spíše pachuť přecenění. Španělský příspěvek posouval téma domácího násilí i ženského sebeprosazení ke zdojemnělému melodramatu o nešťastném chlapovi, jenž se sice upřímně snaží, ale přesto svou osudnou vášeň nedokáže držet na uzdě. Švédi vyprávěli málo uvěřitelnou moralitu o agresivním grázlovi, jenž se v elitní střední škole promění v zapřísáhlého bojovníka proti drilu a šikaně. Fini rozehráli dosti toporně rozevlátý epizodický příběh, jehož segmenty protíná táž událost.

Nejvíce zaujaly dokumenty. V anglicko-americké koprodukci vznikl snímek Aileen - život a smrt masové vražedkyně. Režisér Nick Broomfield tu vyzpovídal proslulou mordýřku odsouzenou k smrti a postihl mnohé z její deformované mysli. Film tak vytváří zajímavý doplněk k hrané verzi jejích osudů, která se u nás promítala pod názvem Zrůda. Švýcarský dokument Cesta pastevců do třetího tisíciletí mapuje život lidí žijících po většinu roku pod širým nebem, starajících se především o stáda ovcí. Podobný námět zpracovával i Příběh o uplakaném velbloudu, který spatříme i v běžné distribuci.

Luigi Falorni a Byambasuren Davaaová, studenti mnichovské filmové školy, natočili tento snímek jako svůj absolventský. Jeho věhlas však záhy přesáhl původní vymezení, sklidil řadu domácích i mezinárodních uznání, dokonce se ocitl mezi kandidáty na Oscara. Autoři se v něm vypravili do Mongolska, se záměrem přiblížit život tamních kočovných pastevců, chovajících zejména ovce a velbloudy.

Příběh o uplakaném velbloudovi sice vykazuje vnější dokumentární rysy, ale vnitřní dramatické uspořádání tíhne k jednoznačně fabulovanému dění (viz osudy bílého velblouděte odmítaného matkou nebo výpravu dvou dětí do města), mnohdy jistě předehrávanému speciálně pro kameru. Autoři vycházejí z flahertyovské poetiky. Stejně jako v legendárním Nanuku, člověku primitivním (kdysi jej uvedla ČT) také zde ústřední postavy představují sebe samy, konají běžné úkony, jsou zachyceny při magických obřadech, ale také při obvyklých činnostech, ať se již týkají péče o děti, o zvířata či domácnost. A podívaná je to vskutku fascinující.

JAN JAROŠ