číslo 10
vychází 28. 2. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Jídlo je droga!

Můj osvícený otec už v třicátých letech minulého století dbal na správnou životosprávu. Sám sportoval, držíval v pátek půst a byl přesvědčen, že se zbytečnými kily si člověk neužije života tak, jak by si ho užil bez nich. Maminku poplácával v humoru po zadečku, když se mu zdálo, že ho má větší, nás, své dospělé syny, zas po nadouvající se košili nad páskem u kalhot, říkaje výstražně: chlapče, chlapče!

Po válce, v které jsme, ač bědujíc, žili díky nedostatku vlastně zdravě, začalo plíživě období dostatku a v poslední době nadbytku. Během svého filmařského života jsem pozoroval, jak pomalu a taky plíživě kynou mí hrdinové před kamerou, jakož i příslušníci filmového štábu za ní. Uvědomil jsem si s hrůzou, že jídlo je droga, o to nebezpečnější, že ji několikrát za den užívat musíme. Blahobyt způsobil její dostupnost pro každého, reklamy a nákupy v supermarketech nás přitahují, dráždí a vemlouvají se. Od slabých drog přecházíme, opět plíživě, k silným kalibrům, které, když pozoruji vrchovatý vozíček nakupující české rodiny, přirovnávám ke zbraním hromadného ničení. S přibývajícími kily slábne vůle a motivace s tím něco dělat, a kdo se přece jen pokusí, zažívá podobné abstinenční příznaky jako odvykající kuřáci či alkoholici.

Nostalgicky vzpomínám na doby nedostatku, kdy jsme jako děti v sobotu večer dostali jednu nožičku párku, či měli jedny sardinky pro pětičlennou rodinu. Přicházím na to, že člověk je bytost, která se chová správně či zdravě, jen když musí. Proto se také výstražný, pro někoho až obhroublý nápis NEŽRAT, který jsem si osvětově připevnil na lednici, míjí účinkem, podobně jako desítky diet, jejichž účinky jsem měl možnost pozorovat a leckteré i bezúspěšně vyzkoušet.

Závislost s dostupností nebezpečné drogy stoupá. A vůle, jako na potvoru, stárnutím slábne. Vražedná chuť k jídlu na každého útočí jinak. Na jednoho přes vjemy vizuální, druhý neodolá svodům čichu. Někdo přibírá, když je šťastný, já naopak při starostech, stescích, úzkostech.

Marně si nařizuju dietu, která radí jíst polovic - nejsem sto se poslechnout! Píšu tento sloupek vychytrale jako inspiraci pro čtenáře. Ve skutečnosti ale má být i bičem na mě, abych si, až jaro odhalí zimní hříchy, neupletl z ostudy kabát a vykročil do přírody odlehčeně lehkonohý. Moje dcera říká, že mírně klenuté bříško chlapům sluší. Přesto se mně tu klenbu, byť mírnou, nechtělo nosit, a tak jsem začal s kdesi vyčtenou kůrou: má se zapisovat vše, co člověk za den sní, aby při předpokládané zpětné četbě byl hanbou fackován a donucen změnit své návyky. Leč hanba ani ťuk. Zavedl jsem tedy nový režim: u každého jídla si určuju, kdy, co a hlavně kolik toho sním příště. A kila začala ubývat! Jestli to vydržím, nepodlehnu fatální lenosti a přežiju nezbytné absťáky, bude to nezpochybnitelné a váhou doložitelné vítězství ducha nad hmotou!

JAN ŠPÁTA