číslo 10
vychází 28. 2. 2005

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Tři otazníky

Na závěr živě vysílané sobotní Noci s Andělem obvykle oznamuje moderátor a titulek divákům, co bude v noci a nad ránem na ČT 2 ještě k vidění. O programové záhadě, proč tematicky ucelený blok pro alternativní publikum záhy přerve (pouhé dvě hodiny po premiéře na ČT 1!) repríza americké komerční atraktivity Sex ve městě, byla už kdysi na tomto místě řeč. Stejně nepochopitelná však je urputnost, s níž strůjci programu setrvale uklízejí před pátou hodinu ranní filmovou klasiku nejklasičtější - němé grotesky Charlie Chaplina. Na rozdíl od zmíněné seriálové verbální pornografie se sice černobílé perličky do nočního menu dramaturgicky hodí, proč je však veřejnoprávní divák na obrazovce nikdy nepotká i v méně "exkluzivním" čase?

Věrnost firmě je vzácná věc. Zvlášť na obrazovce. Není divu, že si jednotlivé televize "své tváře" hýčkají a poskytují jim čas a prostor. Nakonec jsou to právě ony, kdo se podstatně spolupodílejí na jedinečnosti toho kterého kanálu. Miroslav Donutil, Marek Eben či Bolek Polívka dnes patří svou osobností a se svými pořady k ČT stejně, jako sourozenci Gondíkovi, Kvartet z Tele tele či Ivan Mládek na Novu, a Jiří Krampol se Zdeňkem Izerem na Primu. Letitou výjimkou ze zavedeného řádu je způsob, jakým Česká televize zachází s Vladimírem Hronem. Proč tak úporně marní jeho veřejnoprávní věrnost a bavičské dispozice v až novácky prostoduchých estrádních blábolech, jako jsou Hvězdy, které nehasnou, resp. (nově) letí do století?

Loni objevily obě komerční televize diváckou atraktivitu původních seriálů. Ustrnulou domácí tradici oživil jejich "neuctivý" vpád žánrově, tematicky i autorsky. Ve stínu aplaudované dynamiky však zůstává jiná, podstatně méně radostná inovace tuzemské seriálové tvorby - ztráta elementární profesionality realizace. V Rodinných poutech TV Prima plně odpovídá pásová velkovýroba jednotlivých dílů stupiditě předlohy. Absolutní šmíra, umocněná zjevným použitím každé "první dobré klapky", kdy nespadne dekorace a herci klopotně odrecitují své papírové repliky, prostě respektuje celosvětový standard masově produkované televizní červené knihovny, dnes honosně zvané soap-opera. V podstatě totožný princip levného natáčení kryje v "mládežnické" Redakci televize Nova alibi zdůrazněného nadhledu, většího spádu akce, a v neposlední řadě i relativně kvalitnější scénář. Čím však chce do očí bijící realizační nedbalost a totální rezignaci na svou dřívější profesionální zručnost komediografa ospravedlnit režisér Václav Vorlíček v případě kuchyňského plagiátu americké komedie Tootsie, Novou nazvaného On je žena?

JAN SVAČINA