číslo 10
vychází 28. 2. 2005

Titulní rozhovor

Zuzana Slavíková:
Do rozhlasu se nechodí pro peníze, ale z lásky

Buďte ráda, že máte takový úspěch! Mimochodem - čekala jste to?

Určitě ne! Víte, k divadlu jsem nešla s žádným přehnaným očekáváním, nebo dokonce s iluzemi, protože jsem vyrůstala v herecké rodině (a věděla jsem dobře, že je to chlebíček o dvou kůrkách). Táta (Oldřich Slavík - pozn. red.) hrál v Mahenově divadle a hrála tu i maminka Ludmila Slancová. Bylo mi tedy jasné, do čeho jdu, a tím pádem jsem nezažila ono zklamání, které může čekat na herce po škole v jeho prvním angažmá.

Proč jste tedy k divadlu šla? Z rodinné tradice? Nebo jste chtěla sobě či rodičům něco dokázat?

Ani jedno, ani druhé. Že bych mohla být herečkou, to mě ani ve snu nenapadlo! Mířila jsem na právnickou fakultu, jenže to nevyšlo a přísný otec vyhrožoval: Půjdeš do nějaké továrny, aby sis začala studia vážit! Pak se ale slitoval. V brněnském rádiu se právě uvolnilo místo techničky a já zde nastoupila (táta mě měl pod kontrolou, protože zde všechny znal). Rádio jsem milovala, dodnes vzpomínám na tu úžasnou práci, i když jsem si při ní jednou také pořádně zabrečela. To když jsem omylem vymazala kousek jakési nahrávky, práci celého týmu. Stalo se přesně to, co mi říkali: Počkej, až budeš mít pocit, že to umíš, něco smažeš... Později, jako asistentka režie, jsem občas při natáčení sem tam vypomohla svým hlasem. A herci mě hecovali: Běž k divadlu, docela ti to jde! Jenže táta trval na tom, že musím nejdříve vystudovat. Zkoušky na JAMU jsem udělala jen díky tomu, že mě na ně připravovala paní Jiřina Prokšová a že mi v rádiu všichni drželi palce. Kdyby se mi to nepodařilo, určitě jsem tam dodnes.

Co na to vaši rodiče? Pomáhali vám?

Mým největším pomocníkem byla určitě paní Jana Janovská, pedagožka herecké výchovy na JAMU. A rodiče? Z táty jsem měla neuvěřitelnou trému, na má školní představení se chodil dívat abych o tom nevěděla, jinak nevím, nevím, co by ze mě vypadlo. (smích) Na rozdíl od mámy táta moc neradil. Ten řekl jednu, dvě věty, ale sedělo to. Jenže od rodičů to mladý člověk odmítá, alespoň já v té době nebyla schopna cokoliv z jejich rad přijmout. S přibývajícím věkem zjišťuji, že většinou měli pravdu. Já to tušila už tenkrát...

První roli jste dostala ve hře Asanace od Václava Havla. To znamená, že jste nastoupila do jiného vlaku než kterým "jeli" vaši rodiče a předlistopadové dění kolem divadla jste na vlastní kůži nezažila.

Něco ano. Celá školní léta jsme v Mahence hostovali. Potkali jsme tam ještě Josefa Karlíka, Vlastu Fialovou, Leopolda France, Helenu Kružíkovou...

Váš otec už tam nebyl? Co vaše tréma?

Byl, i moje máma, ale na trému nezbýval čas. Vidět na jevišti všechny ty výtečné herce a herečky z nejlepšího období Mahenky, z šedesátých let, to bylo to nejlepší, co nás, studenty, mohlo potkat. Stačili jsme ještě nakouknout do jejich "kuchyně" a poznat, jak se dělá dobré divadlo.

Pamětníci tvrdí, že právě v šedesátých letech vznikly v Mahenově divadle neobyčejně silné inscenace. Proč právě tehdy?

Každé divadlo má v sobě něco, co se dá těžko vyjádřit, a také se mění. Záleží na mnoha okolnostech a samozřejmě hlavně na tom, jací lidé se tu sejdou.

Dnešní divadla se v nových poměrech chovají trochu jinak, než bylo dříve zvykem. Některé nadbíhají pokleslému diváckému vkusu, jiné hledají duchovní rozměr tvorby (a zápasí o přežití), a ještě jiné na sebe dost křečovitě upozorňují různými schválnostmi a jen zvětšují chaos, v němž dnes žijeme. To je ovšem pohled zvenčí. Jak se na to divadelní hemžení díváte vy z prken jedné významné scény?

Díky výchově rodičů jsem konzervativnější. Rozhodně nemám ráda, když tvůrci inscenace nedůvěřují autorovi a všelijak text předělávají. Jako herečku mě také mrzí, když nemám dobový kostým a za mnou není malebná scéna. Táta říkával: Divadlo je od slovesa "dívati se" a nikoliv "diviti se". Vzpomínám, že když se přede mnou v dětství otevřela opona, udělala jsem "ách" - dýchlo to na mne a já byla na vrcholu blaha... Myslím, že když dáváme klasickou hru a diváci za námi přicházejí do této klasické budovy, měli bychom to ctít. Trend je dnes ovšem trochu jiný. Ale je pravda, že jsem viděla i moderní inscenace, kdy na jevišti nebylo vůbec nic, a hra mě hluboce zasáhla. Záleží na textu, na pojetí a na herci, pokud dostane od režiséra potřebný prostor.

V Národním divadle v Brně hrajete s úspěchem velmi rozdílné role - neřestnou markýzu de Merteuil v Nebezpečných vztazích, kněžnu v Jiráskově Lucerně, jednu ze Shakespearových "veselých paniček" či protivnou paní Boylovou v detektivce Past na myši. Naposled jste nastudovala Plajznerku v Drdových Dalskabátech. Mimochodem, jak jste si s ní poradila, aby to nebyla "opajcovaná" Plajznerka Jiřiny Bohdalové?

Jednoduše, protože slavnou televizní inscenaci s paní Bohdalovou si pamatuji jen velmi matně. Udělali jsme to, jak jsme uměli nejlépe. Názory na to, jak se nám to povedlo, se různí. Nejsem režisér, ale herec, takže po mně nechtějte, abych to hodnotila. Plajznerku mám ale ráda.

Že by to byla vaše životní role?

Zklamu vás, žádnou vysněnou roli jsem nikdy neměla a nemám. Na nic nečekám, co přijde, to přijmu. Mým znamením ve zvěrokruhu je Býk a zemský živel. Proto se také nikdy neraduji moc dopředu. To je takový obranný divadelní mechanismus a je v tom opět ten můj Býk. Přesto, nebo možná právě proto, si na práci u divadla nemohu stěžovat. Ani jsem nezažila to, co máma, když začínala - totiž nevraživost starších kolegyň. Na mě byli všichni hodní. A jen jsem si odehrála naivky, už přišly role jiného kalibru, které zachycují život v celé jeho složitosti, lidské vrcholy a pády... Ne každý u divadla má takové štěstí. Tím víc si toho vážím.

Chcete říct, že ani u divadla není všechno zlato, co se třpytí?

Přesně tak. Tady není nic zadarmo a všechno se rychle mění. V době mého rozhlasového působení mi například Lubor Tokoš a Rudolf Krátký říkali: Nechoď na školu, běž rovnou do nějakého oblastního divadla, tam se nejvíc naučíš! Za tři roky nato zněla rada: Běž do školy, teď už se do oblastních divadel nechodí. Jak tam přijdeš, tak tam zůstaneš! Bohužel měli pravdu, zrovna v oblastních divadlech je chlebíček nejtvrdší. Velké peníze tam nedávají a herci nemají možnost přivydělat si, protože tam není ani televize, ani rozhlas a dabing už vůbec ne. Zato se členové souboru stále trmácejí po zájezdech... Zrovna tihle lidi obětují divadlu doslova celý život a já si jich nesmírně vážím.

Vraťme se ještě k vašemu repertoáru. Není to tak dávno co jste hrála Markétku, nyní jako Maryša trávíte Vávru. Každému se ale časem udělají vrásky. Nebojíte se jich?

Ne. Když jsem byla malá, přála jsem si dokonce, abych jednou byla taková moudrá stará paní, která má hluboké vrásky a je krásná tím, co vyzařuje. V době mých studií byla mým idolem zralá a neuvěřitelně vitální Katharine Hepburnová a já si říkala: Kéž bych jednou dokázala to, co ve svých letech ona! Vzpomněla jsem si na to loni, když jsem točila s paní Květou Fialovou televizní inscenaci (zatím bez názvu - pozn. red.) a já tváří v tvář této dámě jeviště viděla, kolik se toho musím ještě naučit. Podobné je to, když vidím, jak uměla hrát Dana Medřická a podle mne nedoceněná Dana Syslová. Staré herečky a jejich vrásky tedy stále obdivuji, jenže si říkám: Co když se mi udělají nemoudré vrásky? To bude průšvih! (smích) Ale vážně, můžete mi věřit, na role starších žen se těším.

Na rozdíl od televize jsou v rozhlase úvahy typu "Mám na to správný věk?" bezpředmětné. Žádná líčidla, žádné rozptylování tím či oním, jen modulace hlasu. Vy s rozhlasem hodně spolupracujete.

K rozhlasu mám úplně milenecký vztah! Asi proto, že jsem v jeho zdech jako devatenáctiletá začínala. Bez té epizody si nedovedu představit ani své studium na JAMU, ani svou nynější práci. Neměla bych to asi říkat, ale pracovala bych tam i zadarmo. Do rozhlasu nechodím pro peníze, ale z lásky a mikrofon je mým nejlepším kamarádem. Přiznávám, že rozhlas mě v poslední době také vzdělává. Kdysi jsem hodně četla, jako zaměstnaná žena s dvěma dětmi už na to nemám čas. Pro rozhlas ale dost často studuji různé literární texty a když mě zaujmou, jdu a tu knihu si třeba koupím. Jinak bych ani nevěděla, že něco takového právě vyšlo. Příkladem budiž kniha Už nikdy! od pozoruhodné polské autorky Kateřiny Grocholové nebo novela Nataši Reimanové Dědeček. Škoda, že rádio nemohu poslouchat tak pravidelně, jako v dětství. Tehdy nebylo neděle bez odpolední rozhlasové pohádky. Dneska poslouchám rádio hlavně v autě.

A co televize?

Ani na televizi se nezlobím, i když s ní mám zatím méně zkušeností. Krásnou práci mi nabídl režisér Zdeněk Kozák a výtvarnice Jarka Fišerová. Z jejich dílny vyšly dvě půvabné pohádky, které diváka doufám pohladily po duši. Jedna právě o minulých Vánocích. Jmenovala se To vánoční šturmování aneb Pokoj lidem dobré vůle a já v ní hrála vdovu Ptáčkovou.

Zatím jsme nemluvily o tom, že v dabingovém studiu propůjčujete často svůj hlas jiným herečkám. Dabovala jste řadu celovečerních filmů. Kolik?

V dabingu toho dělám opravdu dost, ale nevedu si o tom záznamy a tak vám nevysypu z rukávu ani kolik těch filmů bylo, ani názvy. Počkejte, vzpomněla jsem si na Cestu kolem světa za 80 dní a Půlnoční míli.

Dabujete i naivní telenovely, o nichž se soudí, že kazí vkus národa. Nevadí vám, že jsou většinou slaboduché?

Myslím, že chápu, proč jsou telenovely tak masově sledované. Mužští u nás nejsou moc velcí džentlmeni, kdesi jsem četla, že každá čtvrtá žena u nás trpí domácím násilím! V těch seriálech se chlapi chovají ke svým partnerkám hezky. A každá žena po něčem takovém touží! Kouká se tedy na to, co třeba sama doma nemá, protože ten její chodí do hospody na pivo.

Rozumím... Pomáhá vám znalost divadelního řemesla v normálním životě?

Myslíte, jestli si doma vypomáhám a něco dětem nebo manželovi "hraji"? Možná to někdo dělá, ale já to nepotřebuji a ani se mi to nelíbí. Do divadla chodím jako jiný do práce. Pak jdu domů a tam divadlo nepěstuji, ani o něm nemluvím. Přesně jako kdysi moji rodiče.

Rodina je pro vás zkrátka přednější. Je to tak?

Po narození dětí se můj žebříček hodnot trochu změnil. Jsem samozřejmě ráda, když lidé přicházejí do Mahenky na naše představení, smějí se, pokud je hra veselá a uroní slzičku, když je to smutné. Těší mě, že při tom mohu být a sobecky si přeji, aby mi diváci tleskali - proč bych divadlo jinak dělala? Moje rodina je ale na prvním místě. Přeji si, aby děti byly zdravé, aby staršího syna bavila škola a aby jednou on i dcerka našli něco, co je trvale zaujme a bude je to třeba i živit. Divadlo jim nebudu moc doporučovat. Je to krásná profese, ale moc toho po vás nezůstane: pár fotek, jistě, možná nějaká nahrávka v rozhlasovém archivu, v nejlepším případě film pro pamětníky. V kontextu soudobé kultury je to vždycky už jen něco nepodstatného...

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ

Foto JANA HALLOVÁ