číslo 11
vychází 7. 3. 2005

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Jak poznají Irčané cizince a cizinci Irčany

Jsem ráda, že už jsou za námi doby mrkváčů a kamaší, vykasaných mikin zastrčených do džín a bílých ponožek v mokasínách, které jsme měli skoro všichni stejné. Docela přesně se pamatuji na to, jak v mých očích tehdy vypadal někdo, kdo byl "z ciziny". Měl většinou slušivý kostým nebo světlé sportovní oblečení a byl opálený. Cizinec také úplně jinak voněl. Tak nějak pomaleji se procházel po Praze, snídal v kavárně, zatímco naši rodiče stáli frontu na banány a my jsme sbírali "céčka".

Zaplať Bůh, i my už nosíme slušivé kostýmky a sportovní saka, cizince ale stejně poznáme, i když často nedokážeme říct podle čeho. Stejně tak oni v zahraničí poznají nás. Minulou sobotu jsem se ocitla v lidové hospůdce Dragon Inn na periferii Dublinu. Ještě než jsem si objednala, tedy než jsem začala mluvit a podle přízvuku bylo jasné, že nejsem Irka, se mě muž stojící vedle u baru zeptal, odkud jsem. "Jak jste poznal, že nejsem zdejší?" divila jsem se, a on na to: "Já nevím, jste prostě jiná." To mě přivedlo na myšlenku pokusit se vypozorovat, čím se my cizinci od Irů lišíme. Nejdřív jsem se vypravila do jednoho velkého obchodního domu a začala jsem se prostě vyptávat.

"Oblečení, určitě podle oblečení a taky podle vlasů. Cizinci mají často dlouhé a kudrnaté vlasy," říká pětatřicetiletá Ema. "Cizince nijak zvlášť nepoznám. Vůbec by mě nenapadlo, že nejste Irka," kroutí hlavou čtyřicetiletý Filip. Zato pětadvacetiletá Suzanne tvrdí, že cizince Evropana pozná, i když neví, podle čeho. "Někteří mají světlou pleť a pak taky mají jiné, barevnější oblečení. Jsou líp nachystaní na irskou zimu. Irové nosí spoustu vrstev, zatímco cizinci mají třeba jeden, ale dobrý kabát." "Určitě existuje takový ten slovanský typ, na který jsme tady v Irsku dosud nebyli zvyklí," uvažuje padesátiletý Frank. "Pak je to barva očí a barva vlasů, vyšší lícní kosti a tak. Ano, cizince určitě poznám. Jenom když se budete chvilku dívat kolem sebe, tak budete schopna říct, kdo je Ir a kdo ne. Cizinci mají jinou barvu vlasů, světlejší pleť, jiné oči. Ale nevím, může to být i něco jiného. Prostě to nějak cítíte," uzavírá.

Tak se kolem sebe dívám a pokouším se popsat, jak vypadají Irové. Jak jistě očekáváte, ne všichni jsou zrzaví a pihovatí. Dokonce bych řekla, že je jich méně, než si většinou myslíme. Zdá se mi, že ženy mají ostřejší rysy ve tváři a jsou silnější a podsaditější než Češky, stejně tak i muži. Jaksi mimoděk si ale víc všímám, co a jak si oblékají. Mladší ženy a dívky nosí hlavně tepláky. Jsou zásadně do výše beder a pokud možno růžové. K nim je třeba mít krátkou sportovní bundičku sotva pod pupek. A v žádném případě ploché opálené břicho - pěkně tvarohově bílý, nakynutý, tukový polštářek. Ne, že bych ho neměla taky, ale na rozdíl od Irek se jím prostě nechlubím. K dokonalosti už pak slečně stačí tenisky, případně semišové boty do špičky na úzkém podpatku a malá kabelka do ruky.

Pánové chodí na procházku v konfekčních trikách, džínách a bundách. Tradice sice velí tvídové sako a čepici, ale to už zřejmě nosí jenom pamětníci. Co ale rozhodně nesmí chybět, je zlatý prsten s pěkně naleštěným velkým kamenem. Kdo ho nemá, není správný chlap. A ještě něco - pořádný Ir musí každý týden zavítat do "barber shopu" neboli holičství. Vlasy mají být pěkně krátké a tváře oholené. Kdo má dlouhé vlasy a místo prstenu, chraň Bůh třeba náušnici, o tom si především mužská část irské populace myslí, že je "faggot" neboli teplouš.

Upřímně řečeno, popsat, jak vypadá Ir, je stejně těžké a ošidné jako popsat, jak vypadá cizinec. Antropolog by jistě dokázal pojmenovat jemné fyziologické rozdíly mezi Evropany, na rozdíl od něj ale musím vystačit s tím, co říkala Mary. Prostě to člověk nějak ví, cítí příslušnost k určité smečce a možná ani moc nezáleží na tom, jestli členové té smečky nosí růžové tepláky nebo plísňové džíny s barevnými nášivkami.

ALŽBĚTA BAJGARTOVÁ