číslo 11
vychází 7. 3. 2005

Televize
a film

FILM

Má člověk právo odejít dobrovolně ze života?

Má nevyléčitelně nemocný či těžce postižený člověk právo rozhodnout, zda odejde ze života? A může mu někdo pomoci, pokud to není schopen sám zvládnout? Toto dilema řeší lidstvo již od starověku, například stoikové vnímali sebevraždu jako východisko z obecně nedůstojného života. Křesťanství ovšem dospělo k opačnému názoru: vztáhnout na sebe ruku znamená těžký hřích! Otázka euthanasie, tedy ukončení života nemocného na jeho žádost, tak stále vzrušuje veřejnost - už proto, že se jedná (ve většině zemí) o trestný čin.

Již dávno filmaři zjistili, že člověk může na vyhrocenou zdravotní situaci reagovat dvěma protikladnými způsoby - buď se vyburcuje k nějaké aktivní činnosti (jako v japonském snímku Žít nebo v českém Směšném pánovi), nebo naopak hledá východisko v dobrovolném odchodu. Nedávno se touto problematikou zabývala kanadská Invaze barbarů režiséra Denyse Arcanda, pojednávající o milovníku žen i života, jenž se po zjištění svého beznadějného zdravotního stavu rozhodne nevábným vyhlídkám předejít bezmála ve stylu antických filosofů. Zanedlouho přijde do kin Eastwoodův snímek Million Dollar Baby, který líčí, jak nadějná boxerka skončí po zákeřném úderu zcela ochrnuta a může pohybovat jen hlavou. Příběh se dotýká i hrůzných komplikací, které se zpravidla pomíjejí (například proleženiny), a přibližuje hrdinčinu zoufalou touhu zemřít. Do této kategorie filmů patří i Hlas moře. Španělský režisér Alejandro Amenábar zde zobrazil rovněž znehybnělého člověka, jenž na lůžku strávil na tři desetiletí, ale přesto si udržel podnikavou mysl - jeho rozhodnutí zemřít není důsledek beznaděje, nýbrž soudné, neemotivní rozvahy.

Na závěr si ponechávám německý snímek Žaluji (uváděný v kině Ponrepo), který doprovázel výstavu Politický plakát a propaganda, uspořádanou ve staroměstské Galerii u Křížovníků. Vznikl v roce 1941 a režisér Wolfgang Liebeneiner jej natočil jako přímou režimní zakázku. Ne, nemluví se tam o politice, ale doba jeho zrodu mu propůjčuje hrůzné vyznění - zvláště když si uvědomíme, jak nacistické Německo pečovalo o čistotu rasy a že v něm duševně postižení byli vyhlazováni. Hlásá ideu "nadčlověka", který stojí nad všední morálkou a jemuž by se měly přizpůsobit zákonodárství i církevní etika.

Příběh se lomí do dvou různých častí. První zachycuje ideální "paní domu", kterou neléčitelná choroba (roztroušená skleroza) pozvolna zbaví hybnosti a směřuje k ochrnutí dýchacího ústrojí. Druhá část se týká soudního procesu s manželem nemocné, jenž nemohl dále přihlížet jejímu utrpení, a proto jí podáním koncentrované dávky léku ukončil život. Liebeneiner pečlivě zkoumá tento čin z rozličných hledisek. Všichni, státní návladní, obhájce, soudce i porota, chápou pachatelovy důvody, uznávají, že ve výjimečných případech lze postupovat nestandardně a solidarizují s ním. Zazní, že utrpení zvířete lze zkrátit, ale člověk je odsouzen k mukám až do své "přirozené" smrti. Všimneme si i zdánlivé, avšak významově dalekosáhlé drobnosti: lékaři rozhodují o osudu nemocné, aniž by se zajímali o její stanovisko, dokonce jí zamlčí, čím onemocněla. Když žena v náručí svého muže umírá, ani netuší, že vypila smrtelnou dávku tišícího léku. A tady vyvstává největší úskalí - lze usmrtit z pouhého soucitu (neřkuli ve státním zájmu)? Nacismus nad odpovědí neváhal.

JAN JAROŠ