číslo 11
vychází 7. 3. 2005

Titulní rozhovor

Elán, to je nejlepší droga

Jak sdružení Werichovci vzniklo?

Založeno bylo na Moravě v devětaosmdesátém roce jako ne úplně vážně míněná politická Strana pana Wericha Jana. U zrodu stáli lidé, kteří měli rádi písničky ze třicátých let, mezi nimi i písničky autorů Voskovce, Wericha a Ježka. Na Moravě je ostatně dodnes jádro Werichovců, ale víc se toho samozřejmě děje v Praze. My jakožto pražská sekce jsme se k nim připojili asi před šesti lety, už předtím jsme ale s přáteli dvakrát měsíčně pořádali setkání v Kulturním středisku Průhon. Sekcí Werichovců je v republice několik, například v Havířově, Vsetíně, Třinci, Bohumíně, Ostravě. Odmítli jsme se odpojit od Slovenska, takže máme aktivní členy i tam. Několikrát ročně se scházíme všichni, ale kvůli vzdálenostem jednotlivých měst je obtížné vídat se častěji.

Na vaše setkání mají přístup i lidé zvenčí?

Samozřejmě, každý člen si může přivést hosta. Srdečně vítán je i kdokoli jiný. Ale zatím přijíždějí víceméně jen členové klubu. Naposledy jsme se sešli začátkem prosince na mikulášsko-ježíškovsko-silvestrovském setkání v Nýdku u Třince na chalupě Domu dětí a mládeže. Dávali jsme si dárečky, zpívali jsme, bavili jsme se. Abychom si mohli hrát jako malí, k tomu nepotřebujeme alkohol. Bylo nás tam skoro čtyřicet a myslím, že nikdo neodjížděl zarmoucený.

Nedávno se slavilo sté výročí narození Jana Wericha, to vás nepochybně zajímalo.

Ano, pomáhali jsme při přípravě výstavy, věnované Werichovi a Voskovcovi, na Staroměstské radnici. A v menších rozměrech teď máme také výstavu na Průhonu. 5. února jsme tady připravili i program s názvem Den pro legraci. Děti i dospělí sem například mohli přijít namalovat obrázek na téma: "Ať žije ten, kdo se dovede smát", "Jednou jsi dole, jednou nahoře", "Hlavně nesmí býti smutno". Příležitost měli i ti, kteří rádi píší. Někteří přinesli své práce, velká část zkusila přímo na místě napsat příběh ze slov začínajících na stejné písmeno. Některým se podařilo napsat i půl stránky vtipného textu. Odpoledne jsme pro děti připravili karneval a večer se konal maškarní bál. Jeho tématem byla Werichova slova: "Šašků je dost, ale klaunů je málo." My - doufám - šašci nejsme, řekli jsme si tedy, že půjdeme za klauny. Pohádkově jsme se bavili, zasoutěžili jsme si i zatančili. Šestého února dopoledne jsme pak uspořádali setkání u pomníku Voskovce a Wericha na Olšanech. Zazpívali jsme si, přinesli jsme krásnou kytici.

Pořádáte však, pokud vím, i jiné programy pro širší veřejnost.

Na Moravě máme dva schopné kytaristy, kteří nás doprovázejí při různých vystoupeních nebo povídáních v rozhlase. Jeden z kytaristů dokonce jezdí po školách s vlastním pořadem o Voskovci a Werichovi. My v Praze se také snažíme: založili jsme kabaretní soubor Tykadlo. Parodické písničky a scénky, které pro něj píše pan Luboš Šterc, nevycházejí sice vždycky jen z textů Voskovce a Wericha, ale je jim blízký stejný humor. Už jsme s Tykadlem byli i na několika festivalech amatérských divadel. Nemáme vůbec ambice něco vyhrávat, ale proč bychom se nemohli jen zúčastnit, když nás to baví? Se souborem také každý srpen vystupujeme na Čochtanově Třeboni.

O té jste se dosud nezmínila. Další z aktivit Werichovců?

Vodník Čochtan z poválečného muzikálu Osvobozeného divadla Divotvorný hrnec pocházel, jak známo, z Třeboně. Jeho adresa zněla doslova: Zlatá stoka, okres Třeboň. Začalo to tím, že jsme si jednou přijeli na mou chaloupku nedaleko Třeboně připomenout Werichova Čochtana. Pak jsme si řekli, že by bylo škoda, bavit se jen v tak úzkém kruhu, že by takové připomenutí mohlo být zajímavé i pro ostatní děti a dospělé. Město Třeboň ten nápad vděčně přijalo. V létě proběhl už sedmý ročník.

Můžete festival trochu přiblížit?

První den se vždy setkáme s nějakou osobností, v minulých ročnících přijeli například Jiří Suchý, Jan Vodňanský, Miloš Nesvadba. Druhý den probíhá hlavní program pro děti i dospělé. Odpoledne začíná oblíbený průvod vodníků, jdeme okolo Zlaté stoky směrem k rybníku Svět. Pak obyčejně vystoupí nějaká kapela, v minulých ročnících se hrál dixieland a country. Večer se v setmělé Třeboni koná průvod bludiček. Tam všichni účastníci přijdou v bílém a s lampiony. Jednou jsme ale měli i vodnickou konferenci. Různí lidé z Prahy i Třeboně si připravili krásná pojednání o vodnících. Letos bychom chtěli připravit vodnický seminář: nejdřív by se uskutečnilo představení o vodnících a pak by se veřejnost mohla k této "problematice" vyjádřit.

Často tvrdíte, že Werichovci nemají rádi "baviče", že vyznávají humor vycházející ze smyslu pro slovní hříčku. Koho máte rádi?

Nedávno jsme uspořádali setkání s Arnoštem Lustigem, často zveme Jiřího Suchého, Divadlo Járy Cimrmana, Jana Vodňanského. Například v Praze jsme s hosty Jiřím Suchým, Jiřím Datlem Novotným a Magdou Křížkovou připravili pořad k nedožitým osmdesátinám Jiřího Šlitra. Protože panuje přesvědčení, že Jan Werich a Jiří Suchý oslovují spíš starší generaci, zkusili jsme pořad, který uváděly děti. Samozřejmě nedosahoval úrovně profesionálně moderovaných programů, ale měl svůj půvab.

Jak se k vám děti dostaly? Jsou také členy vašeho sdružení?

Děti byly dvě, desetiletý Kuba a osmnáctiletá Lída. Taková dvojice je na první pohled nesourodá, ale oba se znají a dovedou spolupracovat. Kuba je synem našeho člena a má už za sebou průpravu v Národním divadle. Lidušku známe od jejích deseti let, kdy zazářila v soutěži Taky máte rádi Ježka, Voskovce a Wericha? Ale jinak máme samozřejmě děti i přímo jako členy. Někdy toho vědí o Osvobozeném víc, než my.

Jaká je věková struktura Werichovců?

Samozřejmě jde spíš o starší lidi, ale už jsem naznačila, že k nám chodí i děti. Liduška například na Olšanech četla Werichovu pohádku z Fimfára. A Kuba zase přijde kdykoli zazpívat. Na Moravě působí dokonce celé dětské divadlo, které vychází z pohádek Jana Wericha. Spolupracujeme se školami, účastníme se Bambiriády, vždy v červenci pořádáme na Moravě tábor pro děti. Snažíme se předat dětem to, co máme sami rádi. Našimi členy jsou i sedmdesátníci, ale všichni vnímají humor mladýma očima. V podtitulu Werichovců ostatně stojí Sdružení pana Jana pro srandu a kulturně společenský život mladých věkem či duchem. Všechno se u nás zkrátka odehrává na bázi humoru. Co víc si z Wericha také brát, než ten chytrý humor?

Má váš spolek obdobu v jiném sdružení, které by se vázalo k některé osobnosti?

Existují samozřejmě fankluby, ale my bychom nechtěli být jen fanklubem. Naší obdobou je Jonáš klub, který se váže na Semafor. S tímto klubem jsme propojeni, protože jeho členové jsou často zároveň našimi členy. I já jsem byla po léta členkou Jonáš klubu, svého času i tajemnicí.

Jan Werich byl znám spíš negativním vztahem ke spolkům. Co by asi říkal tomu, že on sám má spolek?

Je nám jasné, že by asi moc rád nebyl. My se ale scházíme spíš jako spřízněné duše, stejně jako se zkrátka jiní scházejí v hospodě. Potřebujeme si sdělit, že máme rádi Voskovce a Wericha, humor, jaký dělali oni. Jan Werich ale mimochodem věděl, že skupina lidí, z níž později vznikla pražská sekce sdružení Werichovci, existuje, že se ti lidé scházejí a zaobírají se jeho tvorbou. Ještě než odešel, poslal jim poselství: "Držte se elánu, to je nejlepší droga!" Takže by ho to asi zase tolik nerozčilovalo.

Werichovci se léta zasazují také o využití Werichova domu na Kampě jako místa, které by umělce nějak připomínalo. I to ale činíte s humorem...

Ano, každoročně se na Kampě scházíme při příležitosti Světového dne srandy, který jsme před lety vyhlásili. Toto setkání vždy vrcholí bouchnutím do "pytlíku starostí" a koná se vždy kolem 19. dubna, což je den, kdy měla premiéru Vest Pocket Revue, první hra V+W.

Situace okolo domu na Kampě je médii poměrně dost sledována, nejčastěji v ní figuruje jméno Medy Mládkové. Budete s paní Mládkovou spolupracovat, v případě, že se jí dům podaří získat?

Určitě. Konečně i ona přislíbila spolupráci s námi. Naše sdružení žádné finanční prostředky nemá, z členských příspěvků se sotva zaplatí vydávání našeho zpravodaje nazvaného Obšťastník. Ale nabízíme pomoc s čímkoli. Paní Meda Mládková je ochotna vilu na vlastní náklady opravit s tím, že by v ní bydlela, ale většinu prostor by převedla na galerii se stálou expozicí Osvobozeného divadla. Dole v přízemí by mohla vzniknout jakási divadelní kavárna. Ale tyto plány jsou zatím v plenkách a případ se táhne už několik let.

Z čeho sdružení financujete? Členské příspěvky, jak říkáte, na celý provoz nestačí.

Žádáme o granty, občas něčím přispějí sponzoři.

Proč se vlastně jmenujete Werichovci? Obdivujete přece práci obou protagonistů Osvobozeného divadla.

Na to jsem se ptala zakladatelů také, pro mě je totiž Osvobozené divadlo Werich, Voskovec a Ježek. Oficiální názor je, že zatímco Jiří Voskovec po osmačtyřicátém emigroval, Jan Werich zůstal a za svou statečnost si zaslouží obdiv. Další důvod pro název Werichovci je ten, že dostupná literatura se u nás věnuje spíš Werichovi, je o něm tedy známo více než o jeho partnerovi. Ale sdružení se z velké části věnuje i tvorbě Voskovcově a dalších, takže Werichovci se jmenujeme spíš z tradice. Mimo to by se asi název Voskovcovci hůř vyslovoval.

Jak podrobně znají členové spolku tvorbu Voskovce a Wericha?

Jak kdo. Záleží na každém, jak podrobně se jejich tvorbě věnuje. Každý si asi musí Wericha najít sám. Podmínkou přijetí do spolku samozřejmě není znalost Werichova díla, nepořádáme ani žádná "školení". Někteří naši členové jsou ale sběrateli, ti mají velký přehled.

Vlastní tito členové i nějaké vzácnosti, originály?

Ano, snad největším sběratelem je Jaromír Farník. Díky němu mohla být uspořádána ta výstava na Staroměstské radnici, protože většina věcí je z jeho sbírky: fotografie, plakáty, dopisy.

Vyměňujete si poznatky z tvorby Osvobozeného divadla?

Sdělujeme si zážitky z četby či zhlédnutých filmů, ale nijak organizovaně.

Kdyby se tedy někdo, například student, chtěl dozvědět něco o Voskovcovi a Werichovi, má jít za vámi?

Určitě, obrací se na nás třeba i dokumentaristé. My totiž víme, kde hledat a na koho zájemce odkázat.

Co má teď vaše sdružení v plánu?

Chystáme se na Sázavu, kde měl Jiří Voskovec chalupu. V červnu se tam bude natáčet další díl rozhlasového pořadu Voskování. Chtěli bychom také uspořádat výlet do Velhartic, kde měl zase chalupu Jan Werich. Ta teď patří Werichově vnučce Fanče. Třeba bychom mohli pomoci upravit okolí, posekat trávu, kdyby s tím majitelka souhlasila.

Jste s Werichovou vnučkou v kontaktu?

Jsme, ale ona nerada o svém dědečkovi mluví na veřejnosti, asi právě proto, že Jan Werich neměl ta jubilea a oslavy rád.

Myslíte si, že je u nás v současné době Wericha málo nebo naopak příliš mnoho?

V období kolem jeho nedožitých narozenin se o něm hovořilo hodně, ale jinak si ho, bohužel, často nepřipomínáme. Také proto, že písničky Osvobozeného divadla se příliš nehrají. A přitom jsou stále platné. Člověk k těm textům prostě nemá co dodat. Další, co nás jako Werichovy obdivovatele oslovuje, jsou Werichovy citáty, chytré a pravdivé.

V novinách se před pár týdny objevily i články o tom, že Voskovec s Werichem nemají dnes už vůbec co říct. Co vy na to?

To je podle mě nesmysl. Člověk, který toto napíše, nemohl číst, slyšet ani vidět nic z jejich tvorby.

MIRKA ŠTÍPKOVÁ

Foto archiv