číslo 12
vychází 14. 3. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Bohémský New York

Často jezdím do New Yorku, abych se tam setkal s českými umělci, kteří tam buď začínají, nebo končí své putování po Americe. Hned v prvních dvou měsících letošního roku se tu zastavil například Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK nebo primáš Hradišťanu Jiří Pavlica. Zatímco jedni New Yorkem doslova prolétli a sotva si k němu stačili přičichnout, jiní si například Manhattanu užívají plnými doušky pár týdnů nebo měsíců - a jejich příznivci doma jsou pak moc zvědaví, jak se to v jejich tvorbě projeví. Do té druhé skupiny patří třeba mladá spisovatelka Petra Hůlová nebo její vrstevník, jednatřicetiletý výtvarník Michal Pěchouček. New Yorkem se nechávají inspirovat, ale také tam zanechávají svou stopu. Petra Hůlová čtením přeložených úryvků ze své knížky Přes matné sklo a Michal Pěchouček malováním náhledu do bytu z dob reálného socialismu na zdi galerie Českého centra, pár ulic od Metropolitního muzea.

Čeští umělci mají jedno společné: pozvání do New Yorku je mile překvapí, moc nevědí, co od pobytu čekat, některé americké reality je zarazí, i když celkový dojem je pro ně pozitivní. Jsou ale i další, kteří si právě v New Yorku uvědomí, že by tu nemohli žít a tvořit dlouho. Na Manhattanu je děsí hluk, ruch, neklid a přebytek energie, která z ostrova nemá kam uniknout a tak se kupí mezi mrakodrapy a v některých lidech páchá neplechu. Podobné pocity nám líčila například Magdalena Kožená, která na Nový rok zpívala schovanku Varvaru v Metropolitní opeře. Tragickou a depresivní Káťu Kabanovou zařadila první americká operní scéna na Vánoce a Nový rok. Magdalena Kožená měla dost času o New Yorku přemýšlet už i proto, že příležitosti zpívat na prknech nejslavnější z amerických oper se neodmítají a další pobyt v New Yorku je pro ni (stejně, jako pro Evu Urbanovou, ale také pro dirigenta Jiřího Bělohlávka, který na přelomu roku v Metropolitní debutoval), více než pravděpodobný.

V New Yorku máme velmi pohostinné a přátelsky naladěné České centrum. Každému českému umělci, kterému by byl New York příliš velký nebo Manhattan příliš tísnivý, nabízí ochranou ruku. Nakonec se tam snad příští rok dostaví Česká národní budova a leccos bude zase snažší. Až mám někdy strach, aby to pro mnohé umělce nebylo v New Yorku až příliš příjemné, aby nezapomněli, že naším uměním stále nenasycená Amerika je mnohem větší. Dopisy, které mi krajané posílají, kdykoliv ve Spojených státech českého umělce potkají, svědčí o tom, že poptávka od Floridy po Iowu má daleko k nasycení.

MIROSLAV KONVALINA, Washington