číslo 12
vychází 14. 3. 2005

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Pár pozitivních zpráv jako protilék

Pokusím se být pozitivní. Byl jsem v únoru v zahraničí a vrátil jsem se do země, kterou novinové titulky bombardují výkřiky o rozpadu vlády či aspoň vládní krizi. Trvá to už neúnosně dlouho a má to devastující vliv na politickou náladu v zemi. Zejména, když se k těm současným novinovým titulkům přičtou všechny podobné, z doby stále ještě ne natolik minulé, aby se stala dobou zapomenutou. Například novinové titulky z doby třikrát opakovaného výběru českého komisaře do Evropské komise. Pak se to stává trvalým pustošením občanovy morálky, jeho důvěry v současnou dobu a jeho schopnosti žít radostně nebo aspoň spokojeně.

Možná se ptáte, zda si stěžuji na ty novinové titulky, nebo na realitu, kterou žijeme. Bohužel, i dramatický, někdy přímo poplašný tón titulků v novinách naší doby je součástí reality, kterou žijeme. Takže mi nezbývá, než si stěžovat na to, že se my všichni dáváme vtáhnout do hry. Realita, kterou opravdu žijeme, je přece především realitou našich vlastních životů, v nichž skandály a tahanice na politické scéně hrají jen tu roli, kterou jsme ochotni připustit. My v těch aférách a tahanicích také žádnou roli nehrajeme. Pro jejich aktéry jsme přestali existovat! Právě to je ovšem jediný, a skandální aspekt, který nás na tom všem musí znepokojovat. A to hodně. Naštěstí právě s tímto aspektem můžeme něco dělat. V den voleb.

Krom toho ale můžeme také hned teď bránit svou psychiku. Čtu v novinách i jiné než ubíjející zprávy. Až se divím, při tom současném trendu totálního soustředění na vše, co by vytvářelo obraz marasmu. Tak například: z novin se také můžete dozvědět, že českému průmyslu se teď daří nejlépe od roku 2001. Objem průmyslové výroby vzrostl jen za loňský rok o deset procent. Tržba českého průmyslu byla na konci roku 2004 o osm a půl procenta vyšší než na jeho začátku. A průměrná měsíční mzda se za týž rok zvýšila skoro o sedm procent. Já vím, že průměrnou mzdu nenajdete třeba právě vy ve své kapse, ale budete-li hospodářské výsledky dosahované u nás, v Česku brát jako berete vítězství národního mužstva v hokeji či ve fotbale, můžete si jimi zlepšit jak náladu, tak sebevědomí. Samozřejmě, zpráva o tom, že největší české podniky a banky prožívají dobré období a že měly za loňský rok miliardové zisky, vás může i rozladit, protože vy osobně jste z toho nic neměli, ale také ve vás všechny ty dobré zprávy mohou vyvolat pocit, že je škoda prožívat spolu s politickou garniturou ten její morální marasmus, když na sebe můžete raději nechat působit informace o zdravém vývoji ekonomiky.

Stejným či podobným receptem se můžeme řídit při zacházení s titulky a zprávami, které se naší realitou zabývají v širším - evropském či světovém - kontextu. V únoru navštívil Evropu americký prezident George W. Bush a výsledkem není - podle mne - větší starost a větší napětí, ale spíš úleva.

Bush je prvním americkým prezidentem, který jednal s Evropskou unií. Mohli bychom tedy říci, že je prvním prezidentem Spojených států, který jednal se spojenou Evropou. To není bezvýznamná změna oproti časům ještě zcela nedávným, kdy američtí prezidenti jezdili do Evropy oficiálně jen za hlavami států či za šéfy vlád. Naopak. Evropská struktura, se kterou jsme spojili budoucnost své země, dostává, jak se zdá, prostor k tomu, aby se stala významným aktérem na mezinárodní scéně. Právě to jí chybělo k dnes už nepopiratelné ekonomické váze, kterou má ve světové aréně. Navíc George W. Bush vyslovil v Bruselu větu: Spojené státy podporují budování silné Evropy. To je také významná změna! Bushova administrativa chtěla zatím evropskou integraci spíš brzdit - snažila se rozdělit Evropu na starou a novou, chtěla - slovy Condoleezy Riceové z doby, kdy byla poradkyní prezidenta Bushe - jedněm odpouštět, druhé ignorovat, třetí trestat (za odmítavý postoj k invazi do Iráku).

Ta doba je pryč. Washington zjistil, že se mu nedaří ani skoncovat s násilím v Iráku, natož aby mohl - bez silných spojenců - vojensky řešit každou jinou hrozbu nevypočitatelného použití zbraní hromadného ničení v rukou nezodpovědných vlád či teroristů. Zjistil dále, že v šíření demokracie nevystačí se silovými metodami světového hegemona, naopak, že by tyto metody mohly být kontraproduktivní, tj. mohly by vyvolávat odpor, mohly by - tak jako v Iráku - nahánět místní radikály do náruče teroristických organizací a oživovat náboženské či etnické konflikty, které by nakonec pohřbily zárodek demokracie. Aniž to přiznává nahlas, Washington je dnes ochoten uznat účinnost evropských metod. Evropskou soft power. Těžko se to dá přeložit. Je to nejen hledání kořenů zla, nejen diplomacie, ale i síla příkladu, přitažlivost hodnot uplatňovaných v Evropě, ať už jsou to občanská práva či sociální soudržnost národních společností.

Takže na závěr: Ani Česko ani Evropa si v této chvíli, na počátku března 2005, nestojí tak špatně. Můžeme to brát jako protiváhu a protilék k demoralizujícím aspektům naší reality, jež na nás útočí z novinových titulků.

ZDENĚK VELÍŠEK, ČT