číslo 12
vychází 14. 3. 2005

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Horalka pod Elbrusem

Čtyřicet dva let - přesně tak dlouho už žije ve vesničce Tersko pod Elbrusem v nadmořské výšce 2 500 metrů Jevgenije Malkarovová. Její životní příběh je důkazem toho, že do hor se člověk může zamilovat během pár hodin a už se závislosti na nich nikdy nezbaví.

"Přijela jsem sem na výlet ještě jako mladá holka a sama dodnes nechápu, že jsem se hned vdala za jednoho místního Balkarce. A tak se stalo, že už jsem pod Elbrusem zůstala napořád. Narodily se mi tady děti - dcera žije v Moskvě a syn pracuje tady jako lékař. Moc se mi tu líbí, vlastně bych nechtěla žít nikde jinde," přiznává dnes už pětašedesátiletá důchodkyně.

Není se jí co divit. Kdo by nechtěl bydlet daleko od rušné civilizace, mít za domem horský potok, z obýváku se dívat na nejvyšší horu Kavkazu a v noci těch hvězd nad hlavou, kolik jich je vidět. Někdo by si řekl - zapadákov -, jiný - vysněný ráj.

"Celé léto chodím do lesa, je tady strašně moc jahod, hub, prostě všeho. Toulám se lesem a sbírám, co najdu. Pak suším a zavařuji. Řekněte, není to hezký život?" Co na říct? Samozřejmě, že je, hned bych s ní měnil.

A co velehory, které má doslova za humny? Vyškrábala se někdy na vrcholy, třeba i na Elbrus? - "Mockrát jsem tam byla, samozřejmě ještě jako mladá. Přešla jsem přes hlavní hřeben a došla jsem až do Suchumi k Černému moři. A to víte, spousta žen, které já znám, nikdy na žádný kopec nevylezly a přitom je mají za rohem. Jsou líné. A to byste měl vidět, jaký mám problém je vytáhnout alespoň do toho lesa v létě," dodává poměrně čiperná paní.

Sedíme u ní v kuchyni a nad hlavou mi visí několik loveckých trofejí - pár parohů a kůží. Že by ona sama tato zvířata skolila? Raději se ptám, ale uklidňuje mě, že to byl její manžel, ona by zbraň do ruky nevzala. Kromě jahod a malin se na svazích Elbrusu nejčastěji sbírá oblepicha - oranžovočervené kuličky s neuvěřitelnou zásobou vitamínu C, vhodná hlavně do čaje. Koupit si ji můžete na každém kroku. Je to taky jedna z mála možností, jak si můžou místní přilepšit ke skromnému důchodu nebo nestálému platu. Peníze se vydělávají v osadách v okolí Elbrusu totiž jen v zimě.

"V létě skoro nepracujeme, to jen sedíme, protože není hlavní sezona, tolik turistů tady zase není. Snažíme se ty měsíce bez ničeho přežít. Ale dřív to tak nebylo, dřív, ještě v časech Sovětského svazu, bylo v létě práce až nad hlavu. Jezdila sem totiž spousta lidí, to víte, hranice na Západ byly zavřené a moc možností nebylo," dodává babička.

Okolo jsou rozestavěné hotely z konce 80. let, do kterých už dnes nikdo nechce investovat. Vláda před patnácti dvaceti lety rozhodně netušila, že přijde změna režimu a turisti přestanou mít o hory severního Kavkazu zájem. A později se k tomu přidala válka v Čečensku, to je sice pár set kilometrů dál, ale pořád blízko. Paní Jevgenije by ale hodila obavy za hlavu: "Rozhodně bych každém doporučila, aby se k nám vydal na dovolenou. Už jsem dokonce v televizi viděla reklamu na region v okolí Elbrusu. Říkali tam, aby všichni přijeli, že jsou zváni, co je tady čeká za krásnou přírodu a tak," doplňuje lokální patriotka. To se pár bohatých podnikatelů domluvilo, složili peníze a televizní reklamní spot si zaplatili. Není tedy na žádný konkrétní hotel nebo penzion, ale obecně na celé údolí pod Elbrusem. Jenomže severní Kavkaz je neklidná oblast a každý si cestu sem dobře rozmyslí. Turisti, to je ale živá voda místních. Proto jim spousta rodin v zimě pronajímá i své soukromé byty a sami jdou bydlet k příbuzným. "Bez turistů je tady smutno, jakmile odjedou, nastane u nás úplné ticho. Vylidněné bary, restaurace, hotely, žádný provoz aut. Na lanovkách pusto a prázdno. Já už to nějak přežiji, ale mladí lidé tady kvůli nulové šanci najít si práci zůstávat nechtějí," dodává smutně Jevgenije Malkarovová.

PETR VAVROUŠKA