číslo 12
vychází 14. 3. 2005

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika

POEZIE V ROZHLASE

Neděle 27. března, Český rozhlas 3 - Vltava, 20.20 hodin

Jdu sama se svou duší poli

"Máte-li nadání? Máte, máte, máte - píši to takřka oběma rukama. A vyšla-li jste skutečně z naší pražské, z té lóžové společnosti, máte nadání dvojnásob veliké. Ať jste kdokoli, milostivá paní, radím Vám: pište a pište!" Tak povzbuzoval Jaroslav Kvapil neznámou autorku, která mu jako redaktorovi časopisu Zlatá Praha poslala svou první povídku. Její práci sledoval i nadále a vydatně jí pak pomáhal při tvorbě první sbírky poezie. Vyšla roku 1903 s jednoduchým názvem Písně, podepsaná jménem Tereza Dubrovská.

Občansky se jmenovala Tereza Koseová, za svobodna Mixová. Kvapil se nemýlil: patřila skutečně k lepší společnosti. Do svých jedenácti let žila s rodiči a třemi sestrami v Ostravě; její matka byla dcerou zakladatele a majitele uhelných dolů. Otec - původním povoláním báňský inženýr - v roce 1889 přestěhoval rodinu do Prahy; později se stal poslancem za mladočechy. Tereza se ještě velmi mladá vdala za lékaře Otakara Koseho, od roku 1901 docenta na Karlově univerzitě. V roce 1906 se přestěhovali do Olomouce, kde se její muž stal primářem v nemocnici. Jejich manželství se však brzy nato rozpadlo.

Tereza vedla aktivní umělecký i společenský život. Psala básně, zdokonalovala se ve hře na klavír, studovala jazyky, dějiny umění. Stýkala se s významnými literáty a výtvarníky (v roce 1905 byla mezi zakládajícími členy Spolku výtvarných umělců Mánes), procestovala skoro celý svět. Starostmi o peníze se nezatěžovala, nákladný život jí umožňovalo rodinné bohatství. Nemyslela však jen na sebe, byla mimořádně velkorysá i jako mecenáška a značné prostředky věnovala také na charitativní účely.

Druhou polovinu jejího života poznamenal milostný vztah s chorvatským básníkem Ante Tresič-Pavičičem, který jí sice přinesl šest let intenzivního štěstí, avšak poté, co ji milovaný muž opustil, uzavřela se básnířka do stesku a samoty. Na přelomu 20. a 30. let pak v poměrně krátké době vydala sedm sbírek básní, povětšinou sonetů, laděných do melancholických tónů osamělé duše stárnoucí ženy. K hořkému smutku a zklamání se v době hospodářské krize nečekaně přidává i hmotná nouze. V závěru života se básnířka uchýlila k sestrám na rodinný zámeček v Nové Vsi u Chotěboře. Tam prožila v nepříliš utěšených poměrech druhou světovou válku. Neminulo ji nakonec ani znárodnění rodového majetku (k zámečku patřily i lesy a velký statek) po komunistickém převratu. Zemřela v chudobě roku 1951 ve věku 73 let.

Pozoruhodný život a básnické dílo Terezy Dubrovské představíme ve Schůzkách s literaturou v poslední březnovou neděli.

DAGMAR ORAVOVÁ