číslo 12
vychází 14. 3. 2005

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 21. 3. 2005 ČT 2 - 21.30 hodin

Uhodí-li tě do jedné tváře, nastav druhou...

Polskou kinematografii prostupuje rozčarovaný, ba ponurý pohled na současnost. Ovlivňuje Gliňského sondu do života dospívajícího děvčete Ahoj, Terezko (ČT ji zopakuje příští týden) a proniká též do prvotiny Piotra Trzaskalského Edi. Obě díla mají společný rys: mravní devastace v nich vystupuje jako závažný problém celospolečenského dosahu. Ale oproti Gliňského snímku Ediho přece jen prozařuje paprsek naděje.

Přitom Trzaskalski učinil nositelem víry a pokory člověka z nejbědnějších: titulový Edi (Henryk Golebiowski) je bezdomovec, jenž spolu s mentálně zaostalým, zadrhávajícím, věčně udiveným Jurečkem (Jacek Braciak) přebývá v polorozpadlém příbytku zjevně předurčeném ke zbourání. Kupodivu je to právě on, kterého si vyberou dva obávaní gansteříci, aby doučoval jejich sestru, které hrozí, že nezvládne maturitu. Edi se marně snaží dívce cokoli vštípit, naráží jen na výsměch a pohrdání. Když však děvče otěhotní, ve snaze ochránit milence označí právě Ediho za otce očekávaného dítěte. Edi nijak neprotestuje, přijme surové zmrzačení a posléze i děcko, které mu bratři donesou spolu s výstrahou, aby co nejrychleji opustil město...

Režisér, jenž prosadil pomalé, téměř meditativní tempo vyprávění, se soustředí na dvě důležitá prostředí, která s Edim souvisejí, aniž by jej jakkoli poznamenávala. Zatímco městskému vévodí všestranná zdevastovanost, podpořená pozvolnými jízdami kolem oprýskaných zdí (to je nepřehlédnutelný stylotvorný prvek), u sytě zelenavého venkova, kam se Edi i s děckem uchýlí, naopak pozorujeme bezmála rodinnou selanku, jakkoli dočasnou.

Sugestivní jsou herecké výkony, zejména u Ediho záměrně tlumené až na samý okraj nehybnosti, ba jakéhosi neokázalého mučednictví, když muž odhodlaně přijímá každý ortel, předem se vzdávaje práva na obranu. Ale dodejme, že inscenační stránka převyšuje věrohodnost scenáristického nákresu, režisér jen obtížně zdůvodňuje, proč si násilničtí bratři vybrali právě outsidera Ediho, aby jejich sestru doučoval (dost kostrbatě vysvětlují, že je to kvůli nevzhlednosti, která vylučuje případné sexuální kontakty). V tomto ohledu příběh pokulhává, stejně jako je sporné vykreslení Ediho desperátského okolí. Tady si Trzaskalski notně vypomáhá romantickými klišé - viz dívčina cikánského milence. Ale přes jakékoli výtky přináší Edi emotivně silnou výpověď, jakou našim severním sousedům můžeme jen závidět.

JAN JAROŠ

Úterý 22. 3. 2005 ČT 1 - 22.30 hodin

Devětadvacet obrázků z výstavy

EXPOhlednice - tak se jmenuje devětadvacetidílný cyklus, který připravila Česká televize ve spolupráci s Kanceláří generálního komisaře české účasti na světové výstavě EXPO 2005 v japonském Aichi. Pořad, který můžeme chápat jako festivalové, či lépe řečeno výstavní, "minuty", bude přinášet informace a zajímavosti ze světové výstavy. Tvůrci navštíví pavilony všech zemí, setkají se se zajímavými lidmi a podívají se i za brány výstaviště. Jedním z těch, kteří se na tomto pořadu budou podílet, je i kameraman a režisér Martin Kubala.

Do Japonska odjel 7. března, aby vše potřebné připravil, domluvil a předtočil některé záběry. Vrátí se na konci dubna, kdy jeho tým vystřídá v Japonsku další štáb. "První díly cyklu ukáží výstaviště ještě před otevřením," vysvětluje Kubala. "Chceme přiblížit atmosféru vyvrcholení tvorby expozic jednotlivých pavilónů," doplňuje. Štáb České televize ovšem nezůstane pouze na výstavě. "Rádi bychom se podívali i mezi obyčejné Japonce, přiblížili jejich myšlení, způsob života, zvyky a stereotypy," říká Martin Kubala a dodává, že ve vysílání EXPOhlednic by se měla objevit okénka věnovaná gastronomii, oblékání nebo třeba dopravě. "V rámci plochy, kterou máme, nemůžeme jít do hloubky, chtěli bychom však divákům v Česku přinést pestrou mozaiku, jakési střípky ze života v zemi vycházejícího slunce."

Podle něho se stále máme od Japonců co učit. "Například uctivosti a laskavosti. Ta se nám může někdy zdát až směšná, ale kdyby u nás zavládlo něco mezi japonskou přeuctivostí a naší neuctivostí, nebylo by to špatné," soudí Kubala. Sám má s Japonskem bohaté zkušenosti - nedávno sem doprovázel Symfonický orchestr Českého rozhlasu a natočil o tom dokument. A japonské muzikanty by rád pozval před českou expohlednicovou kameru. "Například vztah Japonců k evropské hudbě by rozhodně stál za další zaznamenání. Někdy mám pocit, že ho Japonci mají vřelejší, než my, Evropané," podotýká Kubala. Seriál bude ČT vysílat pravidelně každé úterý; reprízy jednotlivých dílů proběhnou třikrát, vždy v různých časech střídavě na obou programech.

TOMÁŠ PILÁT

Středa 23. 3. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin

Quo vadis

Jedním z hlavních hrdinů melodramaticky laděného příběhu je mladý patricij a římský důstojník Marcus Vinicius, jenž se po třech letech vrací z války do Říma a přitom se náhodně zamiluje do krásné cizinky. Plavovlasá Lygie je královská dcera ze slovanského kmene, která zůstává na císařském dvoře držena jako rukojmí. Zamilovaný Marcus se ji pokusí ze zajetí zachránit a získat pro sebe. Lygie však nechce být jen jeho konkubínou, a proto uprchne a ukrývá se v křesťanské komunitě. Děj se odehrává na pozadí bouřlivého dění v antickém Římě za císaře Nera, se všemi protiklady a příznaky doby. Stále populárnější nové křesťanské náboženství, které nabízí posmrtný život a požaduje přísnější morálku, větší pochopení a toleranci mezi lidmi, je jen trnem v oku v prostředí, kde vládne krutost a nadřazenost. Dalšími výraznými postavami příběhu jsou inteligentní a požitkářský básník Petronius, blázen a krutovládce Nero a řecký filozof a podvodník Chilon.

Čtvrtek 24. 3. 2005 ČT 2 - 21.45 hodin

Čas znovu nalezený

Filmovou adaptaci režiséra Raoula Ruize Čas znovu nalezený můžeme směle označit za dosud nejlepší pokus o převedení Proustova Hledání ztraceného času, tedy samozřejmě jedné z jeho částí, na filmové plátno. V roce 1913 se v Paříži nenašel žádný nakladatel, který by vydal první díl románu Marcela Prousta. Spisovatel ho u Grasseta vydal na vlastní náklad a koncem listopadu 1913 se první díl dostal do prodeje. Postupně nabyl zamýšlený román nových rozměrů a Proust těsně před svou smrtí diktoval další poznámky. Poslední dvě část jeho epopeje, z nichž jedna je právě Čas znovu nalezený, vyšly až po jeho smrti.

Pátek 25. 3. 2005 ČT 2 - 21.00 hodin

Krásný ztráty s Terezou Brdečkovou

Bar Krásný ztráty slibuje téměř vždy zajímavé hosty a divácky atraktivní povídání. Do dalšího vydání pořadu si "barman" a moderátor Michal Prokop pozval šéfa katedry religionistiky na hradecké univerzitě Ivana Štampacha a spisovatelku a scenáristku Terezu Brdečkovou. Ivan Štampach zažil v mládí čtyři roky ve vězení za podvracení republiky a pokus o její opuštění, za sebou má ale také zkušenosti ze života tajně vysvěceného kněze, několik let strávených v roli řeholníka řádu, a nakonec i vyobcování z církve. Tohle všechno mohla zvládnout jen názorově a myšlenkově mimořádně svobodná osobnost. Svobodomyslnost je typická i pro druhého hosta v baru Krásný ztráty - spisovatelku, scenáristku a publicistku Terezu Brdečkovou.

Ta má ve zvyku jasně formulovat své názory, s čímž ovšem párkrát narazila. "Měla jsem s tím určité potíže, ale předtím jsem na to nemyslela a často jsem si ani nevšimla, že ty potíže mám. Pak jsem se ovšem divila! Třeba tomu, že se mnou někteří lidé nemluví. Jenže to už bylo pozdě," vzpomíná dcera filmaře Jiřího Brdečky, manželka básníka a písničkáře Jiřího Dědečka, absolventka střihu na FAMU a výborná znalkyně francouzských reálií.

Píše jak beletrii, tak populárně naučné knížky a samozřejmě filmové články a recenze. Ráda přitom vzpomíná na své novinářské začátky v časopise Amatérský film, v jehož redakci se sešla mimo jiné s režiséry Miroslavem Jankem či Petrem Hvižděm. Režisér Jan Němec právě dokončuje snímek nazvaný Toyen, ke kterému napsala scénář. Dlouhá léta působila Tereza Brdečková ve funkci programové ředitelky filmové přehlídky Febiofest, ovšem jak sama prohlašuje, do dějin nechce vstoupit jako programová ředitelka.

Do televizních dějin ovšem zřejmě vstoupí jako průvodkyně televizním pořadem Já jsem tady (dříve Ještě jsem tady), ve kterém si povídá se zajímavými osobnostmi dřívějšího data narození. Sama však dodává, že patří na druhou stranu mikrofonu. "To, že jsem moderátorka, je vlastně historické nedorozumění. Já si pořád myslím, že jsem ze všeho nejvíc spisovatelka. Abych ale knihy mohla psát, musím si na ně nejdřív vydělat. A protože mytí vagónů se platí špatně, dělám práci novinářky," uzavírá Tereza Brdečková.

(top)

Sobota 26. 3. 2005 ČT 1 - 21.40 hodin

I mysl génia mohou ovládat běsy

Zdá se, že psychicky či mentálně vykolejené osobnosti, které se přitom vyznačují nějakým mimořádným nadáním, přitahují filmaře stále silněji - zvláště když se jedná o skutečně žijící lidi. Již jsme viděli Záři, příběh klavíristy Davida Helfgotta. Nyní následuje Čistá duše, jejímž hrdinou je však exaktní vědec, matematik a ekonom John Nash, dokonce nositel Nobelovy ceny. Ale ověříme si, že ukázat život umělce je přece jen snazší než přiblížit vědecké bádání.

V Záři jsme hlavně poslouchali hudbu, zde přihlížíme spleti záhadných vzorců, šifer a grafů, psaných na všechna možná i nemožná místa, na okenní tabulku, na pruhy papíru, na vytrhané stránky novin a časopisů. Postihnout, jak vznikaly složité ekonomické teorie, jak Nash zkoumal zákonitosti her, jak se věnoval luštění šifrovaných záznamů, je složitější a navíc divácky nepříliš vděčné. Režisér Ron Howard proto více zdůrazňuje psychiatrickou stránku hrdinových osudů, zatímco jeho odborná činnost je odsouvána kamsi na úroveň bizarní kulisy.

John Nash (Russell Crowe) je totiž schizofrenik, jenž si svět zabydloval lidmi a činnostmi, které existovaly jen v jeho mysli, jenž začal trpět utkvělými paranoickými bludy, věřil v existenci spiknutí i ohrožení vlastního života. Jen díky své mimořádné inteligenci si dokázal připustit a také zdůvodnit, že vnímá přeludy. Nashovo onemocnění je ozřejmeno až v druhé půli příběhu. Předtím je nadějný vědec svým okolím vnímán jako podivná bytost, na jejímž způsobu existence však ani pro diváka není nic podezřelého - dokud nezjistí, že z valné části sledoval Nashovy vize jako nezpochybňovanou realitu.

Ron Howard více proslul jako tvůrce senzačních, leč místy slzopudných obrazů (Oheň, Apollo 13), jsou mu blízká sentimentální melodramata (Navždy a daleko) - osudy svých hrdinů nazírá v hollywoodských intencích "dobře a předvídatelně zpracovaného příběhu". A do této polohy zploštil i životní drama rozporuplné osobnosti, jakou Nash nesporně je. Svým způsobem opakuje oblíbené fráze o tom, jak člověk (ať již chudý či nějak postižený) překoná vlastním přičiněním (a to je i zde zdůrazněno) veškeré překážky na cestě k úspěchu.

JAN JAROŠ

Neděle 27. 3. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Rebelové

Filmový retromuzikál Filipa Renče je zasazený do horkého léta roku 1968. Spíše než muzikál v pravém slova smyslu je to film se spoustou písniček, které hrají spolu se šesti mladými hrdiny jednu z hlavních rolí: dodávají příběhu nezaměnitelnou atmosféru konce šedesátých let, atmosféru lehkosti a nezávaznosti, která spolu s osudovým zauzlením soukromých a politických dějů tvoří tkanivo snímku. Malé město v českém pohraničí, tři maturantky a tři "rebelové", kteří už s totalitním režimem nechtějí mít nic společného, okolnosti, za nichž se mladí hrdinové setkají, a co všechno z toho vyplyne, to jsou hlavní prvky příběhu o velké lásce.