číslo 12
vychází 14. 3. 2005

Titulní rozhovor

Pavel „Žalman“ Lohonka:
Můžeme jen protestovat v písničkách

Mluvíme spolu na sídlišti v Modřanech. Vzpomínám si, jak jste po příchodu do Prahy trpěl na jiném sídlišti - na Barrandově. To jste si moc nepomohl.

V Modřanech jsem napůl na návštěvě u své nové přítelkyně. Víte, člověk si nemůže vybírat - tedy, myslím tím byt. My jsme se ale s přítelkyní rozhodli, že se během několika let přestěhujeme natrvalo do Českých Budějovic a tady v Praze si seženeme nějakou malou garsonku. Jenom abychom měli kde spát, když sem budeme muset přijet.

V čem jsou Budějovice lepší než Praha?

Je to klidnější město. A taky praktičtější: když potřebuji zařídit pět věcí, v Budějovicích je mám zařízené během dvou hodin; to v Praze není. Kromě toho mám v Budějovicích děti i rodiče. Ale aby nevznikla mýlka: Praze samozřejmě zůstanu věrný. Mimo jiné tu máme pravidelně každý měsíc koncerty v Malostranské besedě. Ty se teď asi na nějaký čas přemístí jinam, protože Malostranská beseda se má rekonstruovat.

Nebojíte se, že Malostranská beseda ztratí po rekonstrukci své charisma (jako se to stalo například Rudolfinu nebo Obecnímu domu)?

Ne, to se nebojím. Malostranská beseda rekonstrukci potřebuje a všichni slibují, že své kouzlo neztratí. Sály by měly zůstat jak byly, ale zlepšit by se mělo pódium a především zázemí pro účinkující, tak, aby třeba nechodili na společný záchod s publikem. Tyhle základní věci se musí předělat - vždyť dnešní stav tam trvá padesát nebo šedesát let!

Jak dnes vycházíte se svými dětmi?

Dobře. Dcera se podruhé vdala a čeká miminko, takže budu konečně dědečkem. Syn má občas nějaké trable. Před časem měl problémy poměrně velké, ale snad si uvědomuje, že už je dospělý člověk. Víte, pro mě je velice těžké o tomhle mluvit. Vyřešil jsem to tedy tak, že jedna z povídek v mojí nové knížce je právě o těchto záležitostech. Se synem jsem si o tom povídal a on mi dovolil, aby ta povídka vyšla. Tohle téma jsem přitom do knížky zařadil zcela záměrně - dnes je problémů s drogami tolik, že je potřeba o tom mluvit. Mimo jiné i proto se mi líbí postoj Terezy Pergnerové, která se se svými zkušenostmi svěřuje veřejně. Za to ji obdivuji.

Před časem jste řekl, že vaše děti jsou na vás hrdé; jste i vy sám hrdý na to, co jste doposud vytvořil?

Hrdý, to je možná silné slovo. Jsem rád, že se dokážu orientovat v současném nepřehledném šoubyznysu. Že jsem si dokázal udržet odstup od všeho toho, co se na člověka odevšad valí, a to i přesto, že v televizi s kapelou příliš vidět nejsme. Trochu nám to vynahrazuje rozhlas, vedle Country rádia a několika specializovaných rozhlasových stanic je to především Český rozhlas. Řeknu vám: nebýt Českého rozhlasu, spousta lidí ani neví, že žijeme.

Televizní nabídky jste neměl?

Ale ano, měl. Kdybychom trochu přizpůsobili repertoár, mohli jsme vystupovat v různých zábavných pořadech. Jenže já tam nepatřím! Nedovedu si představit, že bych vystupoval mezi všemi těmi zpěváky a dalšími hvězdami. Já se necítím být celebritou, ani to slovo nemám rád. Když vidím, že někdo vyhraje Superstar a hned je z něj celebrita, tak se tomu musím stát. Celebrita si přece musí zasloužit, aby se o ní mohlo jako o celebritě mluvit! Musí za sebou mít spoustu velké práce. V tomto ohledu je Nova tak trochu stát ve státě: dělá si své ankety, svá šou, vyrábí hvězdy. Kdyby mohla, bude dělat i politiku.

Co Česká televize?

To je zase jiná tragédie. Řeknu vám příklad. Ve Vleticích jsme natočili pro Českou televizi koncert, myslím si že pěkný, úplně živě, žádné playbacky. A kdy myslíte, že se vysílal? Ve 23.15! A ani ho nereprízují. To je pohrdání žánrem. Programová ředitelka si zřejmě myslí, že naše hudba patří až někam k půlnoci. Je to škoda. Spousta lidí jde spát, protože je po celém dnu unavená a ráno vstává, a přitom by se ráda dívala. Programovou politiku České televize jsem dodneška nepochopil. Kdo jiný by přitom měl divákům nabízet takovou hudbu, než veřejnoprávní televize? A nemuselo by to vůbec být na jedničce, tam ať si vysílá své zábavné pořady. Dvojka by pro takovou prezentaci byla ideální. Ale v nějaký dobrý čas!

Vadí vám, že v televizi nevystupujete?

Na jednu stranu ano. Když jsme před čtyřmi lety za Českou televizi bojovali a hrávali jsme - jako jediná folková kapela - na náměstích, tak jsme tohle netušili. Česká televize se nám odvděčila tím, že nás k sobě prakticky nepustí. To mi vadí. Nebo lépe řečeno: je mi to líto.

Přitom v archivu České televize je poměrně dost vašich záznamů!

To je pravda. Ty jsou především z doby, kdy ještě hodně točilo brněnské studio. To už je ale pryč. Nic nového jsme už dlouho nenatočili. Přitom by nám bohatě stačil jeden dobrý pořad za rok. Ale opakuji: v příznivém čase. Víc od televize nechceme.

Jak o sobě tedy dáváte vědět?

Jednak prostřednictvím rádií, jednak prostřednictvím regionálních novin. Aby se lidé z určitého města vůbec dozvěděli, že k nim přijedeme hrát, dá opravdu dost práce. Plakáty dnes lidé pomalu ani nečtou. Ale rádia naštěstí stále fungují: nedávno jsme hráli po devíti letech v Děčíně - a měli jsme vyprodané divadlo! Takže se obloukem vracím k otázce, na co jsem hrdý. Jsem hrdý na to, že i bez masové reklamy si nás lidé najdou, že si nás pamatují z dávných vystoupení a desek. Z toho mám dobrý pocit.

Vy sám jste "rozhlasově aktivní".

To je pravda, pro českobudějovické studio Českého rozhlasu vytvářím měsíčně čtyři pořady. Jsou to autorské programy, které se jmenují Já písnička. První a poslední písnička je tu vždycky ode mne, jinak pouštím své kolegy a to i ze zahraničí. A nemusí to být jenom folková nebo trampská muzika - občas zahraji i písničku z jiné oblasti, pokud mě zajímá.

Dá se říci, že díky tomuto pořadu poznáváte i to, co jste doposud neznal?

Občas. Někdy si koupím nebo půjčím nahrávky, které jsem nikdy neslyšel. Občas si pozvu i nějaké hosty. Přitom ale nemám ambice být hudebním redaktorem - že bych natočil rozhovor například s Vlastou Redlem a pak ho v pořadu odvysílal, to ne. Když o někom povídám, mluvím o tom, jak ho znám a co jsem s ním prožil. Myslím si, že takhle osobní povídání může být pro posluchače zajímavé.

Berete to jako oddech od muziky?

Dá se to tak říct. Je to úplně jiná práce. Mimo jiné se tak učím i trochu líp mluvit. Baví mě to, i když příprava mi zabere hodně času. Každý ten pořad mám předem připravený, vím o kom a co budu povídat. A mám dobrý pocit, že kromě zpívání si tak s posluchači můžu i tak trochu povídat - i když ten pořad není kontaktní. S kontaktními pořady mám špatné zkušenosti. Pár jsme jich dělali s mojí bývalou ženou; volali mi tam třeba nemocní lidé a chtěli ode mne poradit. Co jim pak můžete říct? Ale ne, že bych se kontaktních pořadů úplně vzdával. Lákalo by mě vysílat třeba od desíti do jedenácti večer a přitom si povídat s posluchači. To je, myslím si, na takový pořad vhodný čas.

Píšete i scénáře a pohádky. Tím se opět dostáváme k televizi.

S panem režisérem Polesným jsme udělali film Láska a smrt. Pak jsme nabídli folkovou pohádku. Kdysi, ještě s Minnessengry, jsme udělali Bělovlásku a s Honzou Hlaváčem jsme k ní později napsali scénář. Jenže dramaturgie to neschválila - že prý jsou v tom písničky! Škoda - jednu z rolí tam měl hrát Karel Roden, kterému se náš scénář moc líbil. Jenže holt nemáme známosti.

Je nějaká naděje, že by Bělovláska byla někdy realizována?

Můj manažer se teď pokouší o vzkříšení té myšlenky, mluvilo se například o ostravském studiu České televize. Ale asi nejsou ani peníze, ani vůle. Škoda.

Vraťme se k vaší nové knížce.

Z té mám opravdu radost. Vedle zajímavého textu (smích) obsahuje i CD singl se dvěma písněmi. Knížka se jmenuje Ráno bylo stejný - podle jedné z těch písniček.

Do jaké míry je ta knížka autobiografická?

Do značné, ale byl bych rád, kdyby tyhle "povídky mého života" lidé četli jako příběhy, jejichž hlavním hrdinou by mohl být jakýkoli kluk nebo muž, který se narodil po druhé světové válce na české vsi. Knížku sepsal Honza Hlaváč. Při našich sezeních u vína, piva či slivovice několik let zaznamenával na kazety moje historky. Naše hospodské seance bývaly opravdu dlouhé. Často trvalo několik hodin, než jsem se pořádně rozpovídal a rozpomněl se na dávné zážitky a události, ze kterých by se mohla vyloupnout povídka. Ale bylo to fajn: jako běžec na dlouhé trati jsem cestoval napříč desetiletími a obvykle žasl, co si má ovíněná hlava všechno pamatuje.

Rád saháte do minulosti?

S přibývajícími roky stále raději. Vzpomínám na pestré a krásné dětství, na cudnou pubertu, vojnu, trampování, první lásky a muziku. Prostřednictvím Honzy Hlaváče jsem se zkusil podělit o svůj život, který snad stál za to, o atmosféru doby, v níž jsem vyrůstal, se vším, co mě bolelo a trápilo, a se všemi, s nimiž jsem se kamarádil i miloval.

Knížku vám pokřtí Miroslav Donutil - nedávno jste byl hostem jeho rozhlasového pořadu. Jaké to bylo?

Skvělé! S Miroslavem Donutilem se známe hodně dlouho - ještě z dob, kdy hrál v Divadle Na provázku. My jsme k sobě měli vždycky hodně blízko, ostatně folkaři a divadla malých forem často spolupracovala. A zpátky k Donutilovi - on nedělá rozdíly, jestli dělá pořad s Gottem nebo Žalmanem; má široký záběr, nikoho nepodceňuje a je hodně pracovitý. Přitom má smysl pro humor: když odvysílali ten náš pořad (já jsem byl zrovna na chatě), poslal mi SMS zprávu - Díval jsem se na vás, bylo to bezvadný!

Jak se změnila za posledních patnáct let práce folkového muzikanta?

Za starého režimu jsme museli skákat tak, jak agentura pískala a ještě jsme mívali občas problémy. Ty problémy nám dnes nikdo nedělá, ale musíme daleko víc pracovat. Jenže já jsem na to zvyklý. Na volné noze jsem už od roku 1976, nikdo mi nic nedával, nikdo mě nedotoval. Po listopadu 1989 nové podmínky člověka trochu semlely, ale čím jsem starší, tím mám víc aktivit a víc pracuji. Taky ovšem daleko víc odpočívám.

Co říkáte současným vysokým preferencím komunistů?

Myslím si, že jsou tak vysoké proto, že lidi, kteří by volili ostatní strany, k volbám nejdou. I tak je ale zarážející, kolik lidí s láskou vzpomíná na minulý režim. Je pravda, že se mnozí měli dobře, měli své výhody, měli svá postavení. Nemuseli příliš pracovat a režim za ně všechno vyřešil. Prostě se vezli. Na tohle spousta lidí nezapomněla a díky nim teď komunisti znovu vystrkují růžky. Ta strana se radikalizuje a to není dobře. Věřím tomu, že kdyby mohli, tak nás zase všechny semelou a pozavírají. Doufal jsem, že se komunisti trošku poevropští a stane se z nich silná levicová strana, která se zřekne všeho toho svinstva, které tady jejich předchůdci napáchali. To ovšem neudělali. Možná se bojí toho, že by museli odškodnit všechny, kterým ublížili. Tak jako třeba Němci zaplatili mému tátovi, který nuceně zadarmo pracoval pět let v Reichu.

Co s tím?

Nevím. Je to těžké. Po roce 1989 se ta věc měla řešit daleko rázněji. Takhle jim jenom sebrali pár budov, ale zanedlouho si je všechny ty strany zase mezi sebe rozdělily. Oni si s námi hrají. My můžeme jenom protestovat v písničkách.

Vystupoval jste někdy na nějakém protikomunistickém mítinku?

Ne. Na mítinzích jsme hráli jenom při dramatických událostech kolem České televize (a to i na Václaváku). Jinak se mítinkům vyhýbám. Několikrát mě různé politické strany požádaly, abych zahrál na jejich shromážděních, ale to odmítám. Víte, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Volby jsou volby, přijdou, odejdou. A když se nás pak mají strany zastat, dávají od nás ruce pryč. Viz třeba to, co teď udělali Ochrannému svazu autorskému. OSA tak přijde asi o 70 miliónů ročně a to se dotkne nás všech. Politici nám sáhli na peníze - a to se nedělá!

TOMÁŠ PILÁT

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ