číslo 13
vychází 21. 3. 2005

Názory, komentáře

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Umět si to přebrat

Kdosi zadal průzkumu veřejného mínění otázku: Rozumíte současné politice? Autor není k dohledání, tahle formulace prý byla kolektivní záležitostí. Ale, ale, chce se mi pozvednout obočí, jako to dělává současný prezident, to není dobře položená otázka. Přímo si vynucuje odpověď nikoliv o znalosti, ale o vztahu. Proto také 85 procent dotázaných odpovědělo: Ne. Je jedno, jestli rozumějí či nerozumějí, prostě se jim nelíbí. Tak řekli ne. Kdyby někdo dal tuhle otázku mně, řekla bych: "Ano, rozumím, ale stále se divím." Jestliže bychom totiž skutečně v tak vysokém procentu nerozuměli, přiznali bychom otevřeně, že nejsme schopni pochopit souvislosti, že neodhadneme podněty, důvody a záměry, a pak by bylo pro tuto zemi přímo nebezpečné, kdybychom se s takovouto výbavou dostavili k volbám.

Když bylo novináři Ferdinandu Peroutkovi čtyřicet let, a to bylo v pětatřicátém roce minulého století, odhadl neomylně, že "nedorozumění je hlavní nedostatek doby, a jestliže se nepodaří to napravit, může se z toho vyvinout hlavní tragédie doby". A to se tenkrát také stalo. Lidem současnosti, kteří se těší ze svobody tisku, z volného soupeření politických stran v jakémsi demokratickém rámci, nezbývá nic jiného než se vyvarovat malým či větším tragédiím tím, že se rozumět dnešnímu dění sami přinutí. Jestli se jim bude zdát, že všemu porozumět nelze, nezbývá než se trpělivě ptát. Nenechat to jen na tom, jaké otázky kladou a o čem píší novináři. Večer co večer si polovina národa zapíná při zpravodajských a publicistických relacích televizor. Podle vydavatelů každý šestý občan čte denně některé z novin. Přibývá těch, kteří věnují čas hledání informací na internetu. A navíc každý z nich poslouchá alespoň pár hodin denně rozhlas. Neprojde-li pravidelná dávka informací jedním uchem tam a druhým ven, zastaví se v šedé kůře mozkové, aby ji uvedla v činnost, a dala vzniknout vlastnímu názoru. Bohužel ale leckdy lidem mozky fungují jako záznamníky. O čem se nejvíc mluví, co se znovu a znovu opakuje, to je pravda. Vezmi ji, čtenáři nebo posluchači, na vědomí. Už pro své pohodlí. Nikoliv však pro své svědomí, a pro úctu k sobě a ke společnosti.

Jímá mě úzkost, čtu-li denně v novinách, které jsem si kdysi předplatila jako list s dlouhou tradicí a solidním základem, opakované výpady se stále stejnými, nejasnými otazníky a s dryáčnickými výzvami. Redaktoři i jejich externí spolupracovníci, kteří si z chrlení článků udělali výnosný job, se nestydí jednou přežvýkané sousto servírovat na mnoho způsobů, v troj, v pětisloupku, v kurzívě i v poznámce. Společnosti, vláčené dlouho časem, kdy média byla hlásnou troubou jediné, nedotknutelné strany, jako by uniklo, že teď jsou to opět hlásné trouby, jen mají víc majitelů, rozptyl záměrů a stále větší vliv vydavatelů. A těm jde o zisk, protože státní pokladna už kohoutek penězovodu tímto směrem, s výjimkou několika skutečně kulturních časopisů, uzavřela. Volání po mediální výchově už od školních lavic má tedy racionální základ. Jde o umění orientovat se, o schopnost zvážit, zda to, co se odehrává, je rvačka kvůli zájmům, maskovaná jako zápolení kvůli zásadám, anebo poctivá snaha hledat a najít východisko. A nebo dokonce i čistokrevný nesmysl. Nejhorší je, že tuhle mediální výchovu by si zasloužila veškerá naše populace, i dospělí.

Tedy alespoň jedna lekce. Byli odškodněni političtí vězni. Věznil je náš stát, a toto je jeho gesto. V únoru schválila Poslanecká sněmovna další zákon, podle kterého by měly být částkami od 30 do 150 tisíc odškodněny oběti sovětské okupace od roku 1968 až do roku 1991. Oběti, případně jejich pozůstalí. S touto iniciativou přišli poslanci ODS. Občan si asi dává otázku: Dobrali se poslanci konce správně? Prohřešil se československý, nebo český stát? Neměl by odškodňovat někdo jiný? A našli by politici odvahu žádat o tento akt dědice Sovětského svazu, Rusko, Německo s jeho závazky po bývalé NDR, Polsko, Maďarsko a Bulharsko, jejichž vojáci obsadili naši zemi? Právní argumentací prý je, že náš stát nedokázal ubránit své občany. Jak to zní tím odstupem nelogicky! Bylo to možné? Ty tomu nerozumíš, občánku? No přece iniciativa poslanců ODS říká: My jsme ti uznalí, ti hodní, ti spravedliví.

Spravedliví chtějí být i jiní. Poslanec KDU-ČSL Vladimír Říha přišel s návrhem zákona, podle kterého by měli být jednorázovými sto tisíci odškodněni učitelé a studenti, které komunistický režim vyhodil v období od roku 1948 do listopadu 1989 z politických důvodů z vysokých škol. Kromě komunistů návrh podepsali poslanci všech politických stran. Hned začátek vyhledávání dokladů potvrdil, že komunisté rafinovaně zapomínali na sdělení právně napadnutelných důvodů. Jste vyloučen. Nebyl jste přijat. A dost. Posudky, udání, to všechno šlo zákulisní cestou. Kdo bude ty staré případy posuzovat? Ty tomu nerozumíš, občánku? Nu, rozuměj tomu tak: KDU-ČSL je také ta hodná, spravedlivá. Jinou roli má strana, která teď vládne. Ta sedí na penězích a tvrdí, že zásoby volných fondů se blíží ke dnu. Možná někoho napadne, že by prostředky byly, kdyby poslanci zabránili, aby se těšili vysokým příplatkům k penzím bývalí služebníci komunistické moci, vojáci a policisté, dokonce estébáci? Jaký parlament to v začátku devadesátých let opomněl? A myslíš si, občane, že vlastně o kus života byli připraveni mnozí a mnozí další, vyhození z práce, vyhnaní z domovů? Jak, čím a z čeho je odškodnit?

Lidová tvořivost publicistů také není marná. Český rozhlas 2 - Praha v Zamyšlení 27. února odvysílal a Týdeník Rozhlas to v čísle 11 přetiskl, že bytová situace u nás se mohla vyvíjet daleko lépe, kdyby stát nevrátil restituentům jejich domy, ze speciálního fondu jim je zaplatil, a pak si od nájemníků hypotékami nechal peníze za bydlení splatit. Všechno by prý bylo jiné. Lidé by dožili tam, kde jsou zvyklí, a bývalí majitelé by mohli vrhnout peníze do nové výstavby. Zase tomu, občánku, nerozumíš? Vzpomínáš na armádu úředníků bytových podniků, na marné čekání na opravy, na chátrání domů? Milá státní pokladno, kolik máš těch speciálních fondů na všechny křivdy, které se staly? Hledá se hodná vláda, která by všechny potřebné odškodnila a všem snížila daně. Všem, i když je známo, že především z daní se státní pokladna na potřebné a nutné výdaje naplňuje. Já všem těm snahám rozumím. Ale divím se, jak se mohou politici trumfovat požadavky, které zdaleka nemají přednost v jízdě. Politika je prostě tou malou tečkou pod velkým otazníkem.