číslo 13
vychází 21. 3. 2005

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Čeští emigranti v Austrálii

Padesátníkovi Milanovi zachránila kůži láska k hokeji: "Utekl jsem do Rakouska v roce 1987, právě v době konání mistrovství světa. Na víza jsem čekal neuvěřitelných deset let, protože moje cestování se prý příčilo zájmům republiky. Nebylo to lehké, jeden strýc byl knězem ve Vídni a druhý zase lékařem v Západním Německu. Kdybych chtěl cestovat sám, nepustili by mě ani na ten hokej, ale ve skupině se dalo schovat."

Jeho vrstevník z východního Slovenska, Boris, byl ve složitější situaci. Rozhodl se utéci přes Jugoslávii i s dětmi. Tři děti se mu podařilo vzít s sebou, jedno ale musel nechat doma. Přiznám se, že už jsem vyslechl hodně důvodů k útěku. Tento ale skutečně stojí za pozornost: "Neutíkal jsem před komunisty, mně tam bylo dobře. Dělal jsem hospodského, takže ani ekonomické důvody to nebyly. Utíkal jsem před manželkou. Moje bývalá si totiž ráda přihnula."

Borisovi se podařilo dostat se do Německa, kde si přivydělával jako brusič nožů. Po několika měsících dostal na výběr tři země. Pročpak ho to nakonec zaválo k protinožcům? "Austrálii jsem si vybral ze dvou důvodů. Jednak jsem se těšil, že poletíme daleko a dlouho letadlem, ještě k tomu zadarmo, jednak jsem měl v Austrálii tetu. Byla bohatá, ale viděl jsem ji jen asi dvakrát, pak už se k nám nehlásila."

Nejen její odměřenost považuje Boris za překvapení. Rozdílní byli lidé, města, životní styl, hodnotový systém. Nedalo se nic dělat, musel se o sebe postarat sám. Nejdříve jako pomocník v kuchyni v metropoli jižní Austrálie. "Adelaide je krásné město. Vadou na kráse však bylo, že po šesté hodině jsme na ulici nepotkali živou duši, pro nás Evropany něco nepředstavitelného. Byl jsem z toho tak nervózní, že jsem půl roku nevybalil kufry a uvažoval o návratu domů. Nemohl jsem si to ale dovolit, upsal jsem se, že v Austrálii zůstaneme dva roky, jinak by ode mě žádali peníze za letenku."

Cesta zpět byla zavřená, proto se Boris snažil přivydělat si, kde se dalo. Broušení nožů se mu ale nakonec stalo osudným. Šéfkuchař s vylepšením svých nástrojů příliš spokojený nebyl, a tak následovala výpověď a odchod do Sydney, kde pokračoval v kuchařské dráze. Jenže jen dočasně. Zjistil, že peníze se dají vydělat i jinak a mnohem snadněji. "Stal se ze mě malíř pokojů, dostal jsem licenci a trvalo dalších šest let a začal jsem pokládat podlahy. Před třemi lety jsem s tím skončil a teď nedělám nic."

I Milan nerad vzpomíná na těžké začátky. Za nejhorší zážitek považuje nemožnost domluvit se. První dva roky proto anglicky téměř nepromluvil. "Styděl jsem se jako pes. Když neumíš vyjádřit, co máš na srdci, okolí tě bere jako primitiva," vzpomíná na těžké období. Proto si myslí, že v některých případech je horší být němý než slepý. Samozřejmě že by nechtěl vyzkoušet ani jednu z těchto možností.

Přesto ale s prací nikdy problémy neměl. "Přišel jsem ve čtvrtek a v pátek už jsem dělal. Švagr mého kamaráda je multimilionář, tak jsem začal pracovat jako pomocná síla v jeho domě. Moje první seriózní práce byla - uklízeč. Potom ale zjistili, že jsem automechanik, a od té doby jsem testoval motory." Později se ale opět vrátil ke smetáku, prachovce a hadru, zjistil totiž, že jako uklízeč si vydělá dvakrát tolik. Za ušetřené peníze se konečně mohl podívat domů. Dosud se mu to podařilo dvakrát. "Poprvé to byl smutný návrat, protože mi zemřela maminka. O půl roku později jsem se vypravil do Evropy na dovolenou. Bylo to něco nádherného. Osm let jsem sice doma nebyl, ale po půl hodině jsem na to úplně zapomněl. Mohou za to mí rodiče, kterým se podařilo mezi mnou a sestrou vytvořit krásný vztah."

Po otevření hranic začal Milan uvažovat o návratu. Začínat znovu se mu v jeho letech ale už nechce. "Nejlepší by bylo zůstat půl roku v Austrálii a na léto jet domů. Chtělo by to ale víc peněz. Přiznám se, že nenávidím zimu, a nikde jsem nemrznul tak jako právě tady. V noci tu bývá často chladno a věřte, že bez ústředního topení to není nic moc."

Naopak Boris je, alespoň zatím, odhodlaný vrátit se do vlasti. K tomu poslednímu kroku se ale stále nedokáže odhodlat. "Doma je doma. Na Austrálii nemám dobré vzpomínky. Nevěnoval jsem se tady ničemu jinému než práci. Udřel jsem se tu k smrti."

Kdyby přišla revoluce dřív, zřejmě by si mnoho dnešních emigrantů z bývalého Československa odchod ze země rozmyslelo. Pro mnoho z nich byl pád komunismu šokem. Stejně jako pro Milana, který se k útěku odhodlal až půl roku před listopadem 1989. Navzdory tomu tohoto kroku ale nikdy nelitoval.

MICHAL RYBANSKÝ