číslo 13
vychází 21. 3. 2005

Rozhlasová publicistika

POEZIE V ROZHLASE

Neděle 3. dubna, Český rozhlas 3 - Vltava, 9.30 hodin

V Topolově poezii zápasí Jákob s andělem

V těchto dnech se dožívá sedmdesáti let Josef Topol (narozen 1. dubna 1935 v Poříčí nad Sázavou), svrchovaný dramatik českého divadla, jehož hry patří k vrcholům české dramatické literatury. Topol však není pouze básníkem slova, které se na jevišti stává tělem, a překladatelem (Shakespeare, Čechov). Je zároveň autorem veršů, které na jeviště nevkročily. Zůstaly ukryté a teprve v roce 1997 se jejich soubor dočkal knižního vydání (v nakladatelství Torst) a stal se skutečnou událostí. Jde o poezii, která zrála bezmála třicet let (v rozmezí let 1958-1986).

Francouzský básník Pierre Reverdy kdesi napsal, že básník je zedník, který pokládá kameny. Lze to také říci tak, že obtěžkává tíhu země, pokouší se ji pozvednout, vystavět na ní svůj krov. Josef Topol se tak projevoval vždycky - po přečtení jeho básní si to uvědomujeme ještě hmatatelněji. Jsou plné reliéfů, hrotů, ostnů, hran, bolestných ran, ale také paprsků, světla, šeptů, holubích křídel, lkání flétny. A jako by mezi tím dole a nahoře, malým a velkým, trnitým a slastným bylo samo sobě ponecháno slovo, jazyk. Ponor do jazyka je Topolovi zároveň spirálovitým sestupem do sebe sama: Vždycky se mi chtělo rozepsat "já" do více hlasů, i v básních, pokud jsem je psal, se mi chtělo protiřečit si, skákat si do řeči, napadat jistotu pochybností, něhu rozčarováním, odporovat si při domluvě, poslat se hrdinsky napřed a přivolat se smíchem zpátky, zahnat se do úzkých a zase z toho uniknout nějakým šťastně nalezeným slovem...

Josefa Topola zásadně určilo dětství v městečku Poříčí nad Sázavou. Topolova rodná obec se dvěma románskými kostely, řekou s dávným brodem (měl jsem za to, že je to Sázava / řeka mého života, / ale byla to Léthé), monsignorem i farskou zahradou je jako nezrušitelný vklad, jako jeho základní obraz.

V Topolově rané i pozdější lyrice se neustále prolíná volný verš s tradičními strofickými útvary, rýmovanými, avšak s rytmicky elastickým veršem. Některé jeho básně jsou záznamem meditace, proudem vnitřního hlasu, epickým vyprávěním, a vše je "omočeno" ve zvláštním, topolovském proudu méličnosti.

V poezii Josefa Topola se skutečně odehrává zápas Jákoba s andělem, střetávání křehkého s krvavým, šímovské prosvětlenosti a zprůhlednění se štěkotem psů, šlehnutím biče a drásavou drnkající úzkostí. A vše propichuje ostrá touha po řádu, po liturgii času, po návratnu.

Rozhlasový Souzvuk je sestaven z Topolových veršů a fragmentů z jeho divadelních textů.

MILOŠ DOLEŽAL