číslo 14
vychází 29. 3. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Po práci legraci

Legrace musí být, říkají si asi páni v televizi a tak nám, prostým lidem, stále nějakou vymýšlejí. A jiní páni si zase vzali vážně k srdci Haškovu nevážně míněnou poučku ze stanov Strany mírného pokroku, že totiž na chudý lid musí být přísnost. Tak jsou tedy přísní, ale někdy jim nedá, aby si z toho lidu obecného také navíc nevystřelili. A jako správní humoristé, činí tak s vážnou tváří. Například když jsem byl nedávno natolik nemocný, že jsem se nemohl hýbat, vzpomněl si na mne úřad s čímsi tak neodkladným, že se to můj plnoletý syn vydal vyřídit za mne. Opatřil jsem jej na cestu všemi náležitostmi, dokonce i potvrzením o mé nehybnosti, leč vrátil se s prázdnou. Prý se musím na ten úřad dostavit osobně, abych tam mohl pro syna podepsat svou plnou moc. A to mu řekli s vážnou, co vážnou, přímo účastnou tváří. Smáli se asi buď tak nějak dovnitř, anebo počkali, až za synem zapadnou dveře, to nemohu posoudit. Volal jsem tam sám, že se opravdu nemohu hýbat a že od úřadu nic nechci, to úřad ode mne. A situace se opakovala, vysvětlení bylo opět účastné. Jen lhůta se zkrátila: je třeba abych se dostavil k podpisu té plné moci do konce týdne, jinak... Jak u blbejch na dvorečku, říká boží lid a ten si odjakživa spolehlivě najde přesný výraz.

A jiní takoví velkomožní páni si zase chtěli vystřelit z nás, kteří bydlíme v jedné pražské periferní čtvrti, a že jako aby nám zlepšili dopravní dostupnost, vymysleli nový jízdní grafikon. Jezdila k nám předtím jen jedna tramvaj, měla své intervaly, jimž jsme za léta přivykli. Teď tedy jezdí tramvaje dvě a intervaly se adekvátně tomu prodloužily. Jenže obě dvě jezdí ve stejný čas. Když vám předtím ujela tramvaj, bylo to k vzteku. Teď se opozdíte, a ujedou vám pro změnu hned dvě za sebou. Samozřejmě, že ta druhá si jede s prázdnou, neboť ta první zatím stačila nahamounit všechny cestující. To je také ke vzteku a ještě k tomu na urážku na cti, jen se nedozvíte, koho byste tak mohli urazit. Grafikon? Inu, jak u blbejch na dvorečku. Že o tomhle jevu psal jiný humorista, také Jaroslav, příjmením však Žák, už ve čtyřicátých letech minulého století? Aspoň vidíme, že současné obavy některých intelektuálů z nekontrolovatelnosti pokroku nejsou zase tak "na pořadu dne", jak říkají zase ti, kterým se nic moc měnit nechce.

A tak si člověk, unavený vší tou legrací, na níž se nedobrovolně podílel, pustí večer televizi v naději, že si tam budou za jeho peníze tropit šprýmy zase z někoho jiného. Ale předtím ještě chytne zprávy a v nich se zrovna někdo z finančního úřadu s vážnou tváří svěřuje divákům, že z těch méně majetných spoluobčanů se vymáhají pohledávky daleko lépe než z těch více majetných a proto se jaksi specializují právě na ty první. A jak už jste ze všeho zpitomělí, tak si vzpomenete zase na Jaroslava Haška a pomyslíte si, že ten člověk se tváří vážně jen proto, aby mu ten vtip, jak se říká, líp vyšel. A máte vlastně pravdu, vždyť on mu také zatím pořád vychází.

JAROSLAV VANČA

Básník, scenárista, pedagog FAMU