číslo 14
vychází 29. 3. 2005

Názory, komentáře

IN MEDIAS RES

Jen holá fakta

Přiznám se, že čtu noviny proto, abych žasnul. Žasnu, divím se, to je to, co mě k novinám přitahuje. Údiv. Není to ovšem údiv nad články redaktorů, reportérů, nad jejich úvahami a myšlenkami, naopak: hlavně a jedině údiv nad holými fakty, nad prostými zprávami o světě. Jsou tak úžasné, tak zvláštní, že jim často nemohu uvěřit. Myslím, že to je hlavní smysl médií - přinášet vcelku obyčejné zprávy, které jsou při bližším pohledu tak podivné. A novináři mají jenom na ně upozorňovat, tu něco zdůraznit, tam něco vypíchnout, nic víc.

Bohužel to novináři nedělají. Místo toho vytvářejí své nezajímavé fikce. "Dobrá fikce je blíž pravdě než sebelepší novinářský článek." To prý řekl William Faulkner a já jsem si to přečetl ve stati jednoho novináře, který se na to vymlouval. Novináři se vymlouvají na Faulknera, na což nemají právo. Faulkner byl spisovatel a novináři jsou novináři. Jejich povinností je zaznamenávat věci, které tak jako tak vzbuzují údiv.

Překvapuje mě, jak jsou holá fakta vzrušující a kolik takových jednoduchých zpráv kolem nás prosviští, aniž bychom si je zapamatovali. Občas si je zaznamenám a vracím se k nim s velkým údivem. Nárazem při zemětřesení se posunula celá Sumatra o třicet metrů. To je neuvěřitelné. Dovedete si představit tak velký ostrov, jako je Sumatra, jak poskočí o třicet metrů? Zároveň se vychýlila zemská osa, ale jen o několik centimetrů. To je uklidňující, ale i tak žasnu, jak se může vychýlit něco, co existuje jen v našich představách. A přitom něco tak obrovského, jako je osa procházející celou zeměkoulí! Známý astrofyzik Martin Rees napsal knihu Naše poslední hodina, v níž předpovídá, že šance lidstva přežít konec 21. století nejsou větší než padesát procent. Možná nás zničí pokusy s urychlovačem částic. To ovšem nejsou holá fakta, uznávám, a vracím se na pole čisté a nepřikrášlené skutečnosti. Ztratila se hlava ukrajinského novináře, kterého prý nechal zavraždit bývalý prezident Kučma, léčící se zrovna v Karlových Varech (už odjel). Novináře střelili a kulka uvízla v hlavě, proto museli hlavu odříznout a někam schovat. Aby ztížili pátrání. Kolikrát jsme tohle četli v nějaké detektivce! A bylo to často mnohem slabší, méně dramatické. Ne, fikce nebudí údiv, ale skutečnost.

Novináři mnohem raději píšou fikce, ačkoliv je o to nikdo nežádá. Četli jsme hodně článků o výhodách a nevýhodách Evropské unie, tak sofistikovaných článků, jak se teď módně říká, že nad nimi až přecházel zrak a protáčely se mozkové závity. Zde malá odbočka: Na Stanfordově univerzitě v Kalifornii mají pokusnou myš, jejíž mozek skládají postupně z lidských buněk. Etická komise vyslovila souhlas s tím, aby měla myš lidský mozek jen s podmínkou, že projekt bude okamžitě zastaven, pokud se u myši začnou projevovat lidské vlastnosti, například zvýšená schopnost řešit problémy! Tato myš, pokud by si přečetla články o Evropské unii, neměla by nic k řešení. Jsou to jen úvahy, fikce, žvásty. Jak osvěžující je proti tomu holý fakt, že naše platy jsou několikanásobně nižší, než jsou platy v EU: Jedenatřicetiletý Daniel Drawer z východoněmeckého Rostocku, popisují holý fakt rakouské noviny, tedy "endérák", si vydělá jako pomocník v hotelové kuchyni a uklízeč v městečku St. Anton 1 300 euro za měsíc, tj. 41 tisíc korun. Na příplatcích a odměnách ještě dalších 500 euro. Proč se nesrovnávají platy v EU, ptají se často hloupě lidé, když benzín stojí všude stejně? Proč se o tom nepíše denně v novinách? Protože novináři mají raději fikce. A přitom holá fakta jsou tak úžasná!

Komentáře, články, eseje o globalizaci, ať jsou pro globalizaci, nebo proti, bývají většinou jen snůškou teorií, hypotéz, předpovědí, jak to dopadne. Místo toho vezmu dvě holé informace a postavím je vedle sebe. V Etiopii (ale i v jiných ubohých zemích) pracují lidé na poli jako u nás v 18. století, bez strojů, bez nářadí, bez organizace. Proto je tam často hladomor. V Evropě ve stejné době přemlouvají zemědělce, aby nepracovali, nářadí a stroje někam vyhodili. Dávají jim za to peníze. Tyto dva obrázky z absolutně zglobalizovaného světa, postavené vedle sebe, vzbuzují údiv. Ba víc, úžas. Byznysmeni a úředníci, kteří organizují náš život a život na celé zeměkouli, a kteří jsou schopni si okamžitě spočítat nejlepší míru zisku, přesunout investici přes celou planetu, aby jim vynesla třeba jen desetinu procenta, nedokážou zorganizovat tak jednoduchou věc, jako je naučit pár lidí v Etiopii orat s pořádným pluhem. Určitě v tom bude nějaký háček, kvůli němuž to nejde. Možná cynická chamtivost, jejímž důsledkem je de facto smrt bezmocných lidí.

Nemá smysl holá fakta překrývat nánosy slov, oslabuje se tím jejich síla a působnost, ztrácí se jejich význam, který nás vede k údivu. Stačí je jen tak trochu doladit. Holá fakta je třeba nechat zaznít. Je to jako když si nahrajete ptačí zpěv a šestinásobně ho zpomalíte. Pak to prý zní jako skladba nejlepšího skladatele. Píše to McKenna v knize Návrat archaismu a tvrdí, že si to i vyzkoušel. Také tvrdí, že už máme málo času. Brzy prý dojde k setkání času a věčnosti, v bodu, do něhož je lidstvo v dějinách taženo. Stane se to 21. prosince 2012. Do té doby musí ovšem jeho stoupenci zkonzumovat ještě hodně lysohlávek. My ostatní se držme holých faktů.

Lidé, kteří nejsou schopni úžasu, často holá fakta přehlédnou a novináři jsou od toho, aby jim je připomněli. V přehledu za loňský rok nazvaném Letos odešli jsem našel jméno Christopher Reeve. Filmový herec zemřel, přestože chtěl ještě začít chodit, byl upoután k invalidnímu vozíku. Řekl jsem si: Je to možné? Vždyť to byl superman!. Nikdo si toho skoro nevšiml.

Miluju úžas nad holými fakty, ať jsou z naší nebo ze vzdálené doby. Na ostrově Fernando de Noronha, severovýchodně od Brazílie, byly vykáceny všechny stromy, aby si trestanci, kteří si tam odpykávali trest, nemohli udělat vor a uprchnout. O čem tento holý fakt vypovídá. O úžasné lidské schopnosti vymyslet vždycky to nejlepší řešení, kterého žádná myš ze Stanfordu není schopna. Ty stromy tam nerostou dodnes.

PETR KOUDELKA