číslo 14
vychází 29. 3. 2005

Titulní rozhovor

Eva Dřízgová-Jirušová:
Nechávám všemu volný průběh

Na jednom písňovém recitálu v Praze jste přidávala slezské lidové písně s takovým zápalem, že jsem si řekla: Hudebnost je v tom regionu asi rodová. Přicházejí tu na svět nejen velcí skladatelé, ale také interpreti.

Zklamu vás. Rodiče jsou z východních Čech od Litomyšle, já se narodila sice na Moravě, ale na té jižní, v Boskovicích. Vyrůstala jsem v Blansku a konzervatoř jsem vystudovala v Brně.

Soudila jsem podle vašeho rodného jména. "Dřízgat" (kecat), to člověk může slyšet jen v severomoravském příhraničí, kde se mísí čeština s němčinou a polštinou. Jinde určitě ne.

Opět vás musím vyvést z omylu. Je to jméno mého bývalého manžela, poměrně známého hudebního skladatele. Mé rodné příjmení je tedy Jirušová a po rozvodu jsem se k němu chtěla vrátit. Proto ta změna pořadí obou jmen, aby si okolí zvyklo. Jenže se to neujalo. Všichni stále volají Dřízgovou, tak jsem už rezignovala.

Vašemu nynějšímu manželovi to nevadí?

Ne. Poznal mě už takto "označkovanou". Je to muzikant, dirigent, naprosto svobodomyslný, a takovým věcem nepřikládá důležitost.

Z čeho ta vaše věrnost Ostravě?

Vidím, že i vám je to divné. Když se mě v Praze kolegové ptají "Tak co vy tam na severu?", jako by říkali: "Žijete tam ještě na stromech?" (smích) Ale abych pravdu řekla, i já jsem kdysi šla do ostravského angažmá s trochou obav. Ostrava byla tenkrát hodně černá, koksovna Karolína stála hned za divadlem a v městských dopravních prostředcích měl každý druhý mužský oči, jako by si je namaloval - to horníci jeli domů ze šichty. Dnes už je nepotkáte, všechno se změnilo... Musela jsem si zvykat na drsnější prostředí, ale i na jinou mentalitu lidí. Je to však zdání na první pohled. Když je poznáte blíže, zjistíte, že je to jen skořápka, uvnitř jsou srdeční a mnohem opravdovější, než jsem si myslela.

Mezi divadelníky a zpěváky jsou někdy napjaté vztahy. Jak je tomu u vás?

Řevnivost v divadle je známý fenomén, ale u nás, nevím proč, je klid. Speciálně ve skupině sopranistek, mezi nimiž bývají vztahy nejhorší, jsme si za celou tu dobu nevjely do vlasů. Naopak, ve všem si vycházíme vstříc. V našem divadle neexistuje také žádné kastování, myslím hlavně na rozdíly mezi sólisty a sborem. Kolegialita je u nás skutečná, ne hraná. Držíme pohromadě.

Vzpomínáte si ještě, kdy jste se rozhodla pro dráhu operní pěvkyně?

Takové rozhodnutí se neděje ze dne na den, k tomu musí člověk dozrát, ale v mém případě opravdu zapracovala náhoda. Nepocházím z hudební rodiny a i když jsem od malička zpívala a pedagogové si všimli, že jsem muzikální, rodiče ani nenapadlo uvažovat o nějaké umělecké škole. Ale náhodou se přihlásila na konzervatoř moje starší kamarádka, mě to inspirovalo a naši mi nebránili. Šla jsem tam s vidinou, že jednou budu učit, asi jako moje paní učitelka, na "hudebce". Ale když jsem začala pravidelně chodit do divadla a objevila jsem svět opery, úplně jsem se do něj zbláznila.

Splnily se tedy vaše tehdejší sny?

Nemusíte mi věřit, ale já nejsem příliš ambiciózní typ a nemám špičaté lokty. Když jsem končila školu, neřekla jsem si: Tak a teď se musím dostat do Metropolitní opery a všechno tomu podřídím! Já si jen přála, abych mohla stát někde ve sboru a být u toho... Ale stalo se, že při jedné mé hodině zpěvu se objevil v místnosti nějaký pán, já vůbec nevěděla, kdo to je. Vyklubal se z něho ředitel olomoucké opery a na konci hodiny mi nabídl angažmá sólistky. A tak to šlo se mnou dál. V olomouckém divadle s námi "náhodou" pracoval režisér z Ostravy a když se vrátil domů, řekl: Je tam jedna šikovná holčina, pozvěte ji! Přišlo pozvání, já zazpívala Vendulku a od té doby jsem členkou ostravské opery. Podobné to bylo i při hostování v Národních divadlech v Praze nebo v Brně. Nejezdím po konkurzech, nemám ani chuť, ani nervy zpívat před různými komisemi a čekat na jejich verdikt. Nechávám všemu volný průběh a ono to funguje. Nabídky přicházejí, mám z nich radost. Na druhé straně každá práce mimo domov znamená, že mým dětem chybí v tu chvíli máma a radost z práce se tak promíchává s jakýmsi pocitem viny. To je můj věčný rozpor.

Chápu... Kde jste byla při svých cestách nejdál od domova a kdy jste měla při vystoupení zvlášť silný pocit vnitřního svátku?

Nejdál to bylo v Japonsku, kde jsem s tokijským symfonickým orchestrem zpívala Janáčkovu lišku Bystroušku a absolvovala pak s Českými komorními sólisty turné po pěti japonských městech včetně Tokia a Ósaky. A sváteční pocit... Určitě v katedrále Svatého Petra ve Vatikánu, kde jsem zpívala při předávání českého vánočního stromu. Většinou takové pocity zažívám když interpretuji v zahraničí českou hudbu. Nedávno jsem s Mnichovskou filharmonií zpívala jako jediný český interpret Janáčkovu Glagolskou mši a oni ji hráli s tak úžasným zápalem! Podobný zážitek mám i z milánské La Scaly, kde jsem byla pozvána jako "cover" (připravená záloha - pozn. red.) k nastudování Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Hodně jsem tam pozorovala a porovnávala. Člověk je hrdý na to, že "máme" Janáčka a také na to, jak ho v cizině mají rádi a s jakou pokorou a respektem přistupují k nastudování a interpretaci jeho díla.

Takové pocity vnitřního svátku ale jistě prožíváte i doma.

Ano, někdy to mohou být jen zdánlivé maličkosti, které ale mají v určité atmosféře neskutečné kouzlo. Tak například v přírodním amfiteátru na Hukvaldech, když jsem zpívala Bystroušku, na pódium přihopsala žába. A toto malé zvířátko jako by najednou propojilo hudbu s přírodou a mnozí z účinkujících i posluchačů jasně cítili, že v těch kopcích Janáček pořád ještě někde běhá...

Zpíváte ráda i jiné autory?

V Národním divadle - kromě donny Anny v Mozartově Giovannim - interpretuji hlavně český repertoár a z něho nejvíc miluji Rusalku. To je nádherná role, která mě provází dlouhou dobu a je mi vnitřně velmi blízká. A pak to úžasné libreto Jaroslava Kvapila, které sílu Dvořákovy hudby tolik umocňuje! Také se vždycky těším na italské opery, hlavně na Pucciniho. Dneska se zpívá opera většinou v originále. Mně osobně italština vyhovuje, dává možnost dokonalého legata, je zvukomalebná a pro operu je to asi ten nejlepší jazyk. Dobře se zpívá i francouzština. Němčina má s češtinou společné velké množství souhlásek a to se pak někdy víc vyslovuje než zpívá. A tak charakter jazyka ovlivňuje hudbu a hudba italská se liší od německé a ta zase od té francouské - což je, myslím, moc dobře.

Když už srovnáváte jazyky - jak vypadá po této stránce mezinárodní spolupráce hudebníků, kdy každý je odjinud?

Dorozumívacím prostředkem všech zpěváků je vesměs italština. Mezi hudebníky se zase používá angličtina, němčina, jak kdo umí. Ale veškeré hudební názvosloví je italské a to je vždy pojistkou.

O Vánocích jste zpívala sopránový part v přímém přenosu premiéry nové mše Jiřího Pavlici. Uvádíte často i Massenetovo oratorium Marie Magdeleine, nastudovala jste Stabat Mater hned od tří autorů - Pergolesiho, Rossiniho i od Dvořáka, zpíváte Mozartovo a Dvořákovo Requiem. Hraje tu roli i vaše víra?

Určitě. Neřekla jsem vám ještě, že zpívat jsem začala v kostelním sboru a první sólo mi dala paní varhanice z místního kostela, když mi bylo šest let. Ta mě vlastně "vytáhla" a mnoho let sledovala, snad tedy moje rozhodnutí zpívat mělo i požehnání... Duchovní hudba je nádherná a bylo by krásné, kdyby pořadatel vybíral interprety nejen podle toho, jak zpívají, ale také jestli s tou duchovní hodnotou souznějí. Zatím se tak děje jenom zřídka.

Vaše nynější ambice?

Chci zpívat co nejdéle, ale jen pokud to bude k poslouchání. Každý zpěvák dostane hlas na určitou dobu, ale nikdo předem neví, jak dlouho mu vydrží. Znám kolegy, kteří skončili ve čtyřiceti. Mně se práce zaplať Pánbůh daří. Po druhém mateřství, už docela pozdním, jako bych omládla a dostala novou mízu, je to prý "slyšet", když zpívám. I jako herečka jsem pro své role více "dozrála". Nechystám se tedy v dohledné době končit, ale až to přijde, nebudu z toho dělat žádnou tragédii a začnu asi předávat své zkušenosti mladým.

Kolem operních pěvců a jejich hlasu koluje mnoho fám. Slyšela jsem například, že hlas se dá "zrestaurovat" různými tělesnými cviky. Nejdřív prý zpěvákovi začne "zpívat" palec u nohy...

To souhlasí. Při zpívání celé tělo vibruje a stane se vlastně hudebním nástrojem jako je třeba violoncello. My, zpěváci, se musíme naučit ten svůj nástroj správně používat. Kdo zpívá jen svými hlasivkami, brzy o ně přijde. A ani to nezní tak lahodně.

Ještě něco. Dřív stačilo, aby sólista přišel na scénu, postavil se, zazpíval árii a odkráčel...

Nevěřte tomu, Callasová zpívala tak, že lidé dodnes vzpomínají na její strhující herecký výkon.

Ona ano, jistě. Nebyl to však obecný jev. Kdežto dnes studují operu velmi často činoherní režiséři a ti pochopitelně chtějí, aby sólista nejen zpíval, ale podával také výkon hodný činoherce. Dokonce ani při náročných áriích nesmí zpěvák stát jako "kus dřeva". Není to někdy až za hranicí únosnosti?

Kdo dobře zvládl techniku zpěvu, ten zazpívá árii i v náročnější pozici a hned tak mu něco nevadí. Ale jsou zpěváci, kterým vadí cokoliv. To lze ale najít v jakémkoliv oboru, nemyslíte?

Rozmlouváme spolu v jedné z šaten historické budovy Národního divadla v Praze, brzy začne představení Národního divadla moravskoslezského a z vás musí být za chvíli Jenůfa. Co podle vás přináší festival Opera, jediná přehlídka tvorby domácích operních souborů, našim oblastním scénám?

Pro zpěváky oblastních divadel je to jedinečná a často i jediná příležitost, aby si zazpívali na prknech pražského Národního divadla. Každý z nás to cítí jako velký svátek. Odborná veřejnost zase poměřuje kvalitu operních domů. Když je nějaký soubor oceněn, pak to ty členy obrovsky povzbudí. Přijíždíme sem představit to "své" divadlo a těší nás i zájem pražského publika. Protože málokdo z pražských diváků se přijede podívat na nějakou inscenaci třeba do Plzně, Budějovic, nebo do Brna, o Ostravě ani nemluvě. Nejsem jistě sama, kdo to bere jako výborný počin.

Je nějaký rozdíl mezi tím, jak reaguje publikum v Praze a u vás v Ostravě?

Naše divadlo sice není tak velké, ale je moc krásné a máme téměř pořád vyprodáno. Třebaže k nám nechodí tolik turistů ze zahraničí. Zato máme hodně fanoušků, kteří znají velmi dobře všechna obsazení uváděných oper, chodí opakovaně na své oblíbence a nestydí se vyjádřit své emoce. Umí zatleskat, ale také zabučet, když se jim něco nelíbí, a vykřiknout "Bravo!", když je něco nadchne.

Květa Procházková

Foto Rudolf Procházka