číslo 15
vychází 4. 4. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Co jsme zač

Ač jsem sám jako filmový dokumentarista dělal celý život vlastně osvětu, o jejím pozitivním působení jsem míval zhusta nemalé pochybnosti. Pozorováním života člověka jsem dospěl k neveselému závěru, že hlavní vlastností homo sapiens je nepoučitelnost. A tak mi připadá, že věnujeme zbytečné množství energie tomu, jak k lepšímu změnit partnera, zajistit vítězství pravdy a lásky, či zjišťování, jak se liší holky od kluků, kdo a jaké národnosti, pleti, víry je lepší či horší, nebezpečnější či hodnější. Připadá mi, že často chceme poroučet větru, dešti a divíme se, že po noci přijde den. Od dětství jsem slýchal, že jedni jsou takoví a jiní makoví. Katolíci a kapitalisté tehdy nebyli moc hodní, evangelíci, husiti a proletáři ano. A ještě k tomu byli Němci a Rusové, podle toho, jaká byla doba, ve škole hodní a doma zlí.

Domnívám se, že výrazně víc než osvětovým chtěním je chování člověka ovlivněno podmínkami, do kterých ho osud často proti jeho vůli zavane. Daleko zajímavější a důležitější než studovat rozdílnosti mezi námi se mi jeví sledovat vlastnosti a charakteristiky lidského druhu obecně, podobně, jako se zájmem studujeme chování a organizaci života v mraveništi či včelím úlu. Dozvěděli bychom se možná, v jakých emočních rozpoloženích a s jakou pravděpodobností jeden druhého zradíme, obelžeme, okrademe a kdy se naopak vzepneme k cinkání klíči či k velkorysému pomáhání bližním. To, že rádi pácháme dobro a stejnou silou jsme přitahováni zlem, víme už dávno, a po celou dobu, co jsme na světě, se pokoušíme s tím zlým, co je v nás, bojovat, i když často marně. Věda teď třeba přichází na to, že v genech máme zakódovánu i potřebu víry, touhu po monogamii, jakož i sklon k polygamii.

Konečně nejdůkladnější zprávu o tom, co jsme zač a co nás čeká a nemine, nám oznamují statistiky. V různých nám podobných, svobodou a blahobytem zasažených zemích, je bez ohledu na velikost, etnické rozdílnosti, kulturní minulost i historickou zkušenost přibližně stejné procento levičáků či pravičáků, k jakékoliv víře tendujících lidí, homo, bi a heterosexuálů, diabetiků, alergiků i astmatiků, hrdinů, zrádců, velkých umělců, bezdomovců, feministek, tunelářů, zamilovaných, narkomanů, také potratů, dopravních katastrof, sebevrahů, velký počet sportovních fanoušků a výrazně menší počet těch, kteří sport provozují. A pochopitelně mizivé procento posluchačů komorní hudby, vyznavačů poezie a pěší turistiky.

Podle stejného klíče existuje i nepříliš početná skupina idealistů, kteří si myslí, že o to lepší se musí stále usilovat. Domnívají se, že podobně, jako radil zacházet Jan Werich s blbostí, se musí stále bojovat taky se zlem, leností a omezeností, neboť jinak zaplaví svět. Mají to od sudiček v popisu práce. Asi pro nás všechny naštěstí.

JAN ŠPÁTA

režisér, kameraman