číslo 15
vychází 4. 4. 2005

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Mezi trapasem a nudou

Na jaře má televizní recenzent vystaráno. Nemusí studovat programy a bloudit kanály s bláhovou nadějí, že narazí cokoliv, co by stálo za pár řádek komentáře. Každý týden totiž nabízí některá z televizí bohatě prostřený stůl podnětů v podobě některého z nekonečné řady nejrůznějších "nezapomenutelných" výročních cenění osob a počinů domácího show-businessu. Ve skutečnosti se však recenzentská využitelnost valné většiny podobných domácích kuchyňských imitací hollywoodských show limitně blíží nule. Pokud člověk nechce opakovaně žasnout nad podivuhodnými výsledky lidového i odbornického hlasování či ztrácet čas - neméně věčným a marným - mudrováním, který z konferenciérů dokáže statistiku zabalit do líbivějšího a žertovnějšího obalu, nemívá co dodat.

Žádný z obecných soudů neplatí absolutně. Čestnou výjimkou mezi třpytivými výročními přehlídkami marnosti bývala vyhlašování odborných a kolegiálních ocenění mimořádných divadelních počinů minulého roku. Jak Ceny Alfréda Radoka, tak Ceny Thálie obvykle představovaly na obrazovce kultivovanou alternativu standardizovaného nevkusu a duchaprázdných podívaných. Do loňska představovaly.

Nápadnou proměnu letos prodělal večírek, při němž Radokovy ceny udílejí divadelní kritici. Jeho zkrácený záznam nabídl předposlední březnovou středu pozdě večer druhý program ČT. Organizátoři dosud sympaticky střízlivé a věcné profesní akce zřejmě podlehli touze po atraktivitě a zviditelnění. Asi proto přesunuli večer z komorního prostředí Dejvického divadla na scénu divadla Stavovského, a především se obrátili na Vladimíra Morávka aby jej zaopatřil humorem. Jenže koketování s trapností se prolnulo ve skutečný trapas, kdy sami ocenění spíš trpí a ruší doprovodnou estrádu.

Na vině propadu záznamu udílení Cen Alfréda Radoka mezi opominutelné a zapomenutelné programy byla tentokrát křečovitá snaha o zábavu. U přímého přenosu Cen Thálie tentokrát stejně zafungoval opačný extrém. Představa, že seriózní veřejnoprávnosti prostor Národního divadla a hlavního sobotního pořadu ČT 1 nejlépe vyhoví zkamenělá forma předem rezignující na sebemenší náznak "znevažujícího" oživení, je stejně prostoduchá a smrtící. Nechtěný humor projevů sponzorů, jedním dechem propagujících svůj výrobní program a spoluoznamujících jména laureátů, ušlechtilou nudu večera nezachránily. Ani až cimrmanovské charakteristiky oceňovaných výkonů z rodu oznámení, že jedna z nominovaných pěvkyň "v extrémně obtížné dramatické koloraturní partii uplatnila jak suverénní pěveckou techniku, tak vzácné umění bel canta".

JAN SVAČINA