číslo 15
vychází 4. 4. 2005

Televize
a film

FILM

Pod kovovým zevnějškem tluče srdce

Chris Wedge si diváky podmanil půvabnou Dobou ledovou, kde mluvící zvířátka, mamut a lenochod, zachraňují lidské mládě, patřící příznačně k tvorům, kteří ještě mluvit neumějí. Ctí ho, že ve svém dalším filmu Roboti odmítl sázku na jistotu a odklonil se od úspěšného díla jak výtvarným designem, tak modelací a rozestavěním postav. Ani tentokrát nevybočil z počítačové animace, u níž ovšem zdůraznil zejména v prostorovém aranžmá třírozměrný efekt. Ve výtvarném pojetí se přiklonil k opracování hraček, k hlaďoučkému i výrazně pomačkanému povrchu, pokud jsou zdevastovány.

Svět robotů nemá nic společného s utopií či varovným podobenstvím, přítomnost lidí je zde pochopitelně zcela elimována, protože roboti sami zaujímají místo zcela polidštěných bytostí s ryze lidskými starostmi. Jen k "opravě" je třeba náhradního dílu a k pořízení potomka musí správně sestavit tovární zásilku. Nezdolně optimistický Rodney (mluví jej Saša Rašilov) věří, že svými nezištnými vynálezy - byť zatím šíří spíše zmatek, než že by pomáhaly - zajistí všem potřebným lepší existenci. Vzhledem k tomu, že se jedná o animovaný snímek, jistě zaujme sociální podtext. Rodneyho rodiče byli tak chudí, že svému synkovi nemohli pořídit jiné než obnošené součástky a otec musel do úmoru pracovat jako myčka nádobí.

Scénografické pojetí Robotů prozrazuje inspiraci slavnými sci-fi filmy, jak ukazuje záliba v olbřímích stavbách, gigantických strojových součástech i pojetí pekla jako tavírny nepotřebného harampádí, kam jsou sváženi rozpadající se nebožáci. Vrchní pekelnice, která našeptává svému povedenému synkovi, jak si má ve vedení města počínat, skutečně odkazuje k ďábelským hrátkám, jistě k pověstné epizodě z celovečerního South Parku. Při pohledu na hlavní robotí město se vybaví Langova proslulá Metropolis, nyní se opět navrátivší i do českých kin v rámci projektu 100. Právě odtud pramení záliba v odlidštěné gigantománii, kde se jedinec stává pouhým střípkem obrovitého, neustále klokotajícího, ale zcela odlidštěného mechanismu.

Wedge se rozhodl zdůraznit dynamiku vyprávění, vnést do něj ustavičný ruch. To naplňují hlavně atraktivní Rodneyovy průlety členitým prostorem. Cestování v uzavřené kouli připomíná shluk prudkých úderů, přes zdánlivou náhodnost přesně rozfázovaných. Při kutálení v předem vymezené sklopné dráze si spolu s hrdiny připadáme jak v lunaparku na horské dráze. Všimneme si láskyplných odkazů: bitevní scéna odkazuje k Pánu prstenů, "lijákový" výstup vychází ze Zpívání v dešti - jen s tím rozdílem, že namísto vody tu prší olej. A samozřejmě nechybí ani taneční bouření rozdováděného davu.

Tvůrci sice upřednostnili vizuální stránku, z jejíž barevné, tvarové i prostorové proměnlivosti až oči přecházejí, ale pozoruhodnou péči věnovali i mile škorpivým dialogům, které jsou lakonické, výstižné a obejdou se bez zbytečné slovní vaty. Smysl pro verbální humor, zvláště pak v podobě paradoxních zvratů, duchaplné, přesně zacílené průpovídky zjednávají potřebnou nadsázku, která postihuje veškeré složky vyprávění. To vše napomáhá k tomu, aby Roboti poskytli všestrannou, obratně vypointovanou podívanou, která osloví nejen dětské publikum.

JAN JAROŠ