číslo 15
vychází 4. 4. 2005

Zpět na obsah         

Tipy ČRo

Neděle 17. 4. 2005 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.05
Repríza 21. dubna, ČRo 2, 14.30

TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ - 512

Stavitel paláců Kryštof Dienzenhofer

Vydáme se na výpravu do dílny otce a jeho syna. Jejich rod byl pravda ještě mnohem košatější, otec Kryštof měl bratry Wolfganga, Leonarda, Johanna a Jiřího, Kryštofovi se narodil kromě dalších dětí syn Kilián Ignác a ještě lze narazit na dalšího blízkého příbuzného Johanna. Někteří sice přišli na svět už u nás, ale své původní kořeny měli v Bavořích, kdesi na vysočině u řeky Innu, v selském dvoře zvaného Dienzenhof. Toto jméno by mělo německy znít vlastně Dienstenhof, což je Služebný dvůr. Bavorští Dienzenhoferové nebyli původně architekti, ba ani stavitelé. Jejich profese byly obyčejnější: sedlák, řemeslník, chudší chalupník, nádeník. Jeden synek - Johann - se však dostal na studia, absolvoval gymnázium, ba i bohosloví a stal se farářem. Jeho bratr se domohl postavení kupce a současně zednického mistra. A pak už se s profesní orientací Dienzenhoferů roztrhl pytel. Což platilo najmě o rodině Jiřího, jehož všichni synové (Jiří, Wolfgang, Kryštof, Leonard, Abraham a Jan) se vyučili zednickému řemeslu. Pracovních příležitostí pro tolik stavitelů však v bavorském podhůří nebylo, a tak se hledalo tam, kde se stavělo. Jedním ze středisek intenzivního stavebního podnikání byla Praha. Řečeno dnešním jazykem: v posledních desetiletích 17. století probíhal u nás stavební boom. Postupně se k nám všichni Dienzenhoferové vydali, ne všichni však zůstali v Praze. Až na jednoho.

Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně je zřejmě nejvýznamnější stavbou v Česku, se kterou jsou spjata jména Kryštofa Dienzenhofera a jeho syna KiliánaJmenoval se Kryštof. Mezi tvůrci naší barokní architektury není snad osobnosti, kolem které by se nakupilo víc problémů než kolem Kryštofa Dienzenhofera. Zásluhu na tom má jistý tepelský kronikář, který v roce 1691 zapsal do klášterních análů, že stavitelem nové části kláštera byl pan Kryštof Dienzenhofer, měšťan pražský, pocházející z Bavor, který svému umění výborně rozuměl a prováděl je na mnohých místech, přece však (což jest dosti podivuhodné) číst a psát absolutně neuměl. Jinak člověk vskutku velice slavný, svého umění znalý a stavitel velmi zkušený. Tímto zápisem to tepelský mnich Dienzenhoferovi náramně zavařil. Kdejaký historik umění si totiž položil otázku, jaký to mohl být architekt či stavitel, když neuměl číst a psát. A tak se začalo říkat, kdoví jak to bylo s klášterem v Teplé a s Maří Magdalenou na Malé Straně a svatou Markétou v Břevnově. Dokonce prosáklo jméno Jana Blažeje Santiniho. Ti dva se však nikdy na žádné společné práci nesešli. Jejich výtvarné cítění bylo úplně rozdílné, neshodli by se. Takže kterému architektovi Kryštof stavěl? Žádnému. Negramotný nebyl, uměl se podepsat (zachovaly se desítky jeho podpisů), a kromě toho psal listy. Některé z nich on sám za ty, kteří toto umění neovládali, jisté listy zase psal za něj jeho syn. Odkud ta pomluva pramenila? Zřejmě si svou gramotnost osvojil až v dospělém věku, ale v žádném případě to nebyl jenom tak nějaký "nadaný polír," jak o něm šířili protivníci. Konkurenti ho dokonce nařkli v roce 1702 z "fušeřiny", ale nebylo jim to nic platné: o zakázky Dienzenhofer nouzi neměl a nakonec se stal i pražským měšťanem, když si přestavěl dům v Nosticově ulici.

JOSEF VESELÝ