číslo 15
vychází 4. 4. 2005

Titulní rozhovor

Zdenek Merta:
Opera není přežitkem minulosti

Máte za sebou písničky pro zpěvačky pop music, šansony, scénickou hudbu, televizní balet, hudební komedie, veleúspěšné muzikály, symfonii i velké produkce - například Bernsteinovu Mši. Teď jste vsadil na žánr, setkávající se s bezvýhradným obdivem a stejně intenzivním odmítáním. Proč vás zajímá opera?

Opera má schopnost velkých emocí, více než jiné divadelní tvary. Myslím, že je to něco, co všichni, obklopeni relativně technokratickým světem, čím dál tím více potřebujeme. Špičkové inscenace dobrých oper jsou často silnější než filmy, televize, výstavy - protože člověka umí jaksi hlouběji zasáhnout. To je asi hlavní důvod, proč jsem chtěl operu napsat. Je to nesmírně pracné a navíc pro limitovaný okruh publika, takže po všech materiálních stránkách nevýhodné. Ale je to asi nejpřesnější výpověď o mých pocitech z tohoto světa, které jsem v divadle schopen.

Zdá se mi, že opera dnes zažívá své znovuzrození. Někdy se však blíží svou formou spíše k muzikálu. Myslíte, že se rozdíl mezi těmito dvěma divadelními tvary časem vymaže?

Rozdíly mezi operou a muzikálem jsou v principu dva - řekněme estetický a formální. Většina muzikálů vychází vstříc potřebám diváků, jejich úspěšnost se měří počtem představení, délkou potlesku a tak podobně. Kritérium umělecké kvality je tak trochu druhotné, což však nevadí, i na tomto základě vzniklo mnoho moc dobrých muzikálů - samozřejmě těch pitomých je víc. Skladatelé oper mívají takzvaně vyšší ambice, což je však ošidné. Dobový úspěch či nezdar nemusí mít s kvalitou nic společného - někdy se to líbí hned, jindy za padesát let anebo taky vůbec nikdy. To je pak prostě smůla. Důležitým formálním rozdílem je způsob interpretace. Zpívání na mikrofon je charakteristické pro všemožné druhy šoubyznysu a ovlivňuje styl, hudební jazyk i inscenační možnosti divadelního představení. Výkon zpěváka, který nezpívá přes mikrofon, je však po všech stránkách vřelejší, silnější a působivější. Je to jako když někoho vidíte z očí do očí a nebo přes sklo - to je zásadní záležitost, byť v jistém smyslu limitující. Opera prostě vzbuzuje velké city na základě autentické živé hudby a velkých pěveckých výkonů a onen vjem není zprostředkován reproduktory. Kromě toho nese s sebou celou historii moderní civilizace, vždyť vznikla už v baroku, zatímco muzikál je typickým neposedným dítětem dvacátého století. Ale je pravda, že se v některých případech oba žánry sbližují, jsou i výjimečné kusy, které se hrají jako muzikál a s malými úpravami jako opera.

Často si kladu otázku, jestli se člověk se vztahem k opeře rodí nebo jestli k němu postupně dozrává. Jak jste na tom vy?

Na opery jsem nikdy nechodil, začal jsem je vyhledávat až v době, kdy jsem pocítil, že přinášejí něco, co mi chybí. Přirovnal bych to k dobré literatuře - je úžasná tím, že si můžete vytvářet své vlastní představy. Film, činohra, muzikály jsou většinou příliš určující. Výborná kniha nebo opera mají v sobě více imaginace, která obohacuje duši a podporuje vlastní kreativitu, abych tak řekl. Podle mě to není elitářská záležitost, po takovém prožitku toužíme čas od času všichni. Forma ovšem nesmí být nepřátelská. Proto děláme La Roulette s režisérem Stanislavem Mošou velmi otevřeně. Mně je úplně jedno, kdo na naše představení přijde, jestli je to člověk z vesnice, od lopaty, intelektuál nebo snob. Ti všichni mají v divadle své místo. Já o jejich profesích a IQ nepřemýšlím, jde o to, aby opera působila na ducha a srdce každého posluchače.

Nejvyšší metou každého skladatele je zlidovění jeho skladby. Říká se, že části z Dona Giovanniho si po premiéře pískal kdejaký pražský tovaryš. Později hrály orchestriony kousky z Prodané nevěsty. Dnes jakoby se měřítkem popularity stala skutečnost, že melodii uslyšíte vyzvánět z každého druhého mobilu.

Zařazení pár taktů do nabízených druhů vyzvánění nesvědčí o tom, jestli je ta hudba dobrá nebo špatná, ale jen o tom, že je využitelná pro ten konkrétní účel. Podle mého názoru to hudbu devalvuje, ale s tím nic neudělám. V telefonu si můžete hrát co je libo - zvlášť když je skladatel sedmdesát let mrtev. Ostatně hudba hraje všude - v obchodním domě, ve výtahu, na záchodě v hotelu. Otravuje mě to a nemám to rád. Se soustředěným poslechem a vnímáním obsahu toto však nemá nic společného. Já jsem samozřejmě rád, když lidi znají moji hudbu, když se jim líbí. Nejsem zrovna zatrpklý, napsal jsem pár šlágrů, které se hodně hrály nebo i hrají a mám z toho radost. Pískání úryvků svědčí však spíš o zapamatovatelnosti než o kvalitě. A zapamatovat si můžete i úplnou kravinu.

Napsal jste své první velké operní drama. Jeho hudba je soudobá, netrpí výpůjčkami z baroka, klasicismu, romantismu. Děj se odvíjí na pomezí skutečnosti a snů. Obrazy přivádí publikum do "neoperního" prostředí, jakým je operační sál, bankovní ústav, ulice s autem. Jaké šance má podobné dílo na reprízy u českého obecenstva, které rozumí svému Mozartovi?

Opera je stále jen minoritní záležitostí pro určitý okruh publika, které musí mít jistou divadelní zkušenost. Ale pokud jsme se Stanislavem Mošou dělali představení v Městském divadle v Brně, všechna se hrála třeba dvěstěkrát i vícekrát. Nemyslím si, že by opera La Roulette byla zásadně méně pochopitelná či atraktivní než muzikály Bastard nebo Babylon. Záleží samozřejmě na kvalitě opery, ale také na reklamě, na marketingové zdatnosti operních domů. Domnívám se, že málo atakují "nestandardní" diváky. Myslím, že počet repríz La Roulette souvisí více s její prezentací, než se samotnou inscenací.

Vaše opera má sice francouzský název La Roulette, ale kromě krupiéra v ní všichni zpívají česky. Dnes jsme však svědky jinojazyčných tendencí. Některé opery se u nás zpívají v originále, například v italštině, aby zůstala zachována originální melodika. Dalším důvodem je snazší možnost vývozu díla do zahraničí nebo snaha vyjít vstříc obecenstvu z řad turistů. Jak se díváte na problém jazyka?

Hudbu v souvislosti s češtinou skládám s potěšením, protože ten jazyk mám rád. Myslím si, že mu rozumím a jsem s ním srostlý. V opeře i v muzikálu je důležité, aby čeština byla v souvislosti s vedením melodie přirozená, to mě velmi zajímá, baví mě psát recitativní části. Pokud by mělo o La Roulette zájem zahraničí, chtěl bych, aby se hrála v překladu, protože nesnáším komolení češtiny ani ve Smetanových a Janáčkových operách. Mám rád English National Opera, která uvádí všechna díla v angličtině, včetně těch, která jsou původně v jiném jazyce. Překlad do jiného jazyka však není snadný, je třeba vyjít vstříc melodičnosti, frázi, prostě charakteru řeči. Ale není to dogma - jsou opery, kde libretu radši nerozumím a poslouchám hudbu.

Opera je Gesamtkunstwerk. Je tedy vůbec možné vnímat operu na rozhlasových vlnách, když chybí výprava, kostýmy, herecká gesta?

No určitě, opera je hlavně hudba. Libreto, výprava a herectví jsou příliš konkrétní. Znám mnoho inscenací oper, které hudbu poškozují. Nahrávka s vynikajícími výkony je zlatá věc, můžete si udělat vlastní vizuální představu, pokud ji potřebujete. Jenom opravdu moc dobrá divadelní představení hudbu povyšují.

Jaká je vaše nejoblíbenější opera, případně nějaká historická operní éra a proč?

Nejsem v operní literatuře zase tolik zběhlý. Ale řeknu příklad - mám rád veristy - Mascagniho, Leoncavalla, Pucciniho, protože je to dramatická a barevná hudba velkých oblouků a mě většinou nebaví minimalismus, přesněji řečeno nudí mě. V umění i v životě mě zajímají emoce, zvraty, příběhy, překvapení a humor - vždyť lidská kreativita je nejvyšším stupněm života. Racionalita je jen korekce pro přežití. Mimochodem - dobré opery jsou taky Její pastorkyňa, Lady Macbeth nebo Candide.

Kdo je podle vás Fantóm opery?

Zatím jsem se s ním v Praze nesetkal, ale mám o něm jasnou představu, kterou vám s dovolením předložím:

Vzhled - něco mezi Salvadorem Dalím a Halinou Pawlowskou. Životní postoj - trochu Václav Klaus a trochu Kája Saudek. Vlastnosti - citlivý, něžný, velkorysý, velmi společenský a vtipný, přísný, ale spravedlivý. Oblíbená barva - temně rudá. Literární hrdinové - Lucifer, Jana z Arku a Bill Clinton. Další zajímavosti - dobře se obléká, málokdy spí, oba jeho rodiče byli snobi.

Kdybyste ho potkali, ať mi určitě zavolá.

MARIE ŠOTOLOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ