číslo 16
vychází 11. 4. 2005

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Cíle politiky a cíle politiků

Mám dojem, že se v této rubrice dokážu jen opakovat. Už minule jsem lamentoval nad bídou české politické scény a snažil jsem se odvést od ní pozornost k relativní pohodě, kterou republika prožívá v ekonomické rovině. Ani dnes - tedy na konci března - se nedá situace na české politické scéně charakterizovat jiným slovem než zmatek. Nebo dezorientace. Zmaten a dezorientován musí být už aspoň dva měsíce každý, kdo by chtěl najít nějaký rozumný směr v počínání české politické scény. Čeští politici zcela ztratili ze zřetele účel politiky, tj. starost o budoucnost země, a začali se plně věnovat starostem o vlastní přežití, o přežití svých stran, případně o podíl svých stran - a tedy jich samotných - na moci. A protože tohle všechno jsou náročné "politické" šachy, připadají si tím naprosto vytíženi. O politiku samotnou - tu opravdovou, spočívající v prosazování zájmů veřejnosti či aspoň té části veřejnosti, kterou mají reprezentovat -, o tuto opravdovou politiku jejich zájem silně ochabl. Maximálně jim politické deklarace slouží jako štít v osobních soubojích. Budoucnost země hodlají řešit, až budou mít zajištěnu vlastní budoucnost. V zájmu spravedlnosti ale řeknu, že jsou i čestné výjimky.

Podobné krize, jakou prožívá česká politická fronta, se samozřejmě vyskytují i jinde, ba i v nejvyspělejších demokraciích. Ale mám dojem, že tam nikdy tak totálně nezmizí z projevů politiků a z titulků novin samotné cíle politiky, cíle politických stran a - konec konců - cíle samotných politiků jakožto osobností. Slovní přestřelky se odehrávají kolem těchto cílů, nebo se v nich aspoň řeší, jakou měrou vzniklá krize politické cíle, tj. budoucnost země poškodí. V osobních soubojích politiků je prostě znát větší ohled na zemi jako takovou, na její dobro. Politik, který v polemice s druhými opustí pole programových cílů a omezí se na osobní osočování, riskuje, že sám bude opuštěn těmi, kdo od něho očekávají především důsledné prosazování idejí, kterými jim ve volbách imponoval. V zemích, kde nejen politici, ale i jejich voliči mají větší či delší zkušenost se svobodou a demokracií, je oběma stranám - tedy jak politikům, tak voličské veřejnosti - jasné, že jedině realizace konkrétních politických cílů a ne likvidace politických soupeřů je politika.

Když jsem měl nedávno příležitost povídat si o těchto a podobných věcech s přibližně stovkou studentů vyšších ročníků středních škol z jednoho českého města, uvědomil jsem si, jakým je pro ně nebezpečím, že politické boje v naší zemi na sebe čím dál víc berou formu osobních střetů. Dospívající lidé mohou opravdu propadnout dojmu, že v politice jde o vítězství či porážku politika, nikoli o naplnění či prohru politického programu. Ani od politiků, ani z novin se dnešní mladí lidé nedozvídají nic kloudného o tom, co je obsahem politických vizí, směrů či programů, jež politici hlásají. Vize a programy se zužují na pouhá bojová hesla: sociální stát, liberalizace, reforma... Nic víc než bezobsažné nálepky na prsa "rytířů" politického turnaje.

Ačkoliv jsem o pár řádků výš postavil do protikladu politickou kulturu u nás a politickou kulturu v zemích s dlouhou tradicí svobod a demokracie, musím konstatovat, že obsahová hloubka chybí dnes i v evropském měřítku, především všem těm ostrým polemikám kolem evropské ústavní smlouvy. Momentálně je to nejvíc vidět ve Francii, kde do referenda zbývá už jen několik týdnů a kde v průzkumech veřejného mínění mají odpůrci ústavy už nadpoloviční většinu. A jejich argumenty? Vláda je pro přijetí Turecka do Unie! Nejen, že to není tak úplně pravda, ale hlavně to nemá nic společného s evropskou ústavou. Právě tak jako další argument odpůrců ústavy: Balkensteinova direktiva by ve Francii zvýšila nezaměstnanost. Balkensteinova direktiva měla umožnit firmám provozujícím "služby" nabízet je v celé EU podle norem pracovního práva a sociálního zabezpečení platných v zemi, kde dotyčná firma sídlí, a nikoli podle norem platných v zemi, kde se ta která firma chce uchytit. Minulý summit EU rozhodl o tom, že Balkensteinova direktiva bude přepracována tak, aby se vyhovělo obavám ze sociálního dumpingu, z nekalé soutěže a z prohlubování nezaměstnanosti. Ani tato záležitost neměla nic společného s textem evropské ústavy!

Třetím důvodem, který ve Francii může vést k odmítnutí Evropské ústavy v referendu 29 května, je antipatie části veřejnosti vůči osobě premiéra a vůči vládě jako celku. Stejně jako v loňských evropských volbách a stejně jako v březnovém referendu o Evropské ústavě ve Španělsku, sehraje ve Francii svou roli i úmysl voličů potrestat vládu. Buď neúčastí v referendu, nebo odmítnutím Evropské ústavy či dokonce evropské ideje jako takové. Zmatení pojmů. dezorientovanost, zlá vůle... Jen u menšiny voličů půjde o racionální odmítnutí konkrétních ustanovení evropské ústavy.

Jak u nás, tak jinde v Evropě je na čase obrátit v politice priority. Odvést politiku od mocenských bojů zpátky ke starosti o budoucnost. O budoucnost země, kontinentu, světa.

ZDENĚK VELÍŠEK, ČT