číslo 16
vychází 11. 4. 2005

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

Přesazení populární písničky do prostředí výrazně odlišného od toho, pro které byla původně určena, může někdy dopadnout všelijak. Dokládá to i osud jedné melancholické maďarského melodie, která si ve své době vysloužila nelichotivou pověst "hymny sebevrahů". Na ČRo 2 - Praha zazní tato písnička v úterý 19. dubna krátce po 21. hodině v několika nejznámějších provedeních.

Smutná neděle

I když drtivá většina populárních písniček mívá jepičí život, v ojedinělých případech mohou vlivem okolností, které autoři nemohli nijak ovlivnit či anticipovat, i po delší době od svého vzniku začít žít druhým životem. Počátkem čtyřicátých let si například získala mezi vojáky snad všech front světové války nesmírnou oblibu sentimentální romance Lily Marleen, kterou její autor Hans Leip složil již o čtvrtstoletí dříve, v letech první světové války. Ani Jaroslav Vejvoda nepochybně počátkem třicátých let netušil, jaký osud potká v daleké cizině jeho původně Modřanskou polku, známější v upravené a otextované podobě pod názvem Škoda lásky: totiž že bude pod optimistickým názvem Vyvalte sudy a ve swingovém aranžmá provázet spojenecká vojska na jejich vítězném tažení západní Evropou a stane se symbolem vítězství nad nacistickými vojsky.

V polovině třicátých let si podobně zahrál osud i se zádumčivou romancí Smutná neděle, kterou o několik let dříve složil barový muzikant jménem Rezsö Seress (1900-1969). Velice brzy poté, co byla tato píseň v budapešťském nahrávacím studiu maďarské pobočky německého gramofonového koncernu C. Lindström poprvé natočena na gramofonové desky značky Odeon, získala si tato píseň neslavnou proslulost jako "hymna sebevrahů". Po poslechu gramodesky s nahrávkou Smutné neděle totiž její pochmurná melodie a melancholický až depresivně-morbidní text (Na poslední neděli, miláčku, přijd: bude zde farář, rakev, máry i rubáš, i květiny na rakvi. Mé oči budou otevřeny, abych Tě ještě jednou spatřil - neboj se mého skleného pohledu, i mrtvý tě zbožňuji...) přivedly několik mladých lidí k rozhodnutí dobrovolně odejít ze života. Není ovšem pochyb o tom, že jejich sebevraždy neměl na svědomí jen poslech jediné smutné písničky - svým rozhodujícím trochem jistě přispěla i bezvýchodná atmosféra hospodářského i politického zmaru, dusící v té době nejen Maďarsko.

Píseň Smutná neděle (v původním maďarském znění Szomorú vasárnap) patřila ve třicátých letech do kmenového repertoáru snad všech barových kapel po celém Maďarsku. V prostředí tlumených světel a v pozdně večerních či časně ranních hodinách hrály na přání její melodii zamilovaným dvojicím do ouška housle pana primáše. Z pohledu ziskuchtivých producentů gramodesek ovšem šlo o píseň s nulovým potenciálem komerčního úspěchu: měla smutnou melodii a až příliš pesimistický text - desku s takovou nahrávkou by podle jejich přesvědčení nikdo nekupoval.

Náhoda ale chtěla jinak: jednoho dne v roce 1935 natáčel ve studiu firmy Odeon několik populárních melodií zpěvák Pál Kalmár za doprovodu maďarského tanečního orchestru Smiling Boys pod řízením kapelníka Lajose Martinyho. Záznam byl tehdy pořizován ještě do drahých voskových kotoučů předehřátých na určitou teplotu. Po skončení plánované nahrávací frekvence, když členové orchestru již opustili nahrávací studio a zůstali v něm jen kapelník Martiny s Kalmárem, zjistili nahrávací technici, že jim zbývá ještě jeden předehřátý vosk. Požádali proto oba hudebníky, zda by nenatočili ještě jednu skladbu - jakoukoliv, podle jejich vlastního výběru. Pál Kalmár v tu chvíli spontánně navrhl již několikrát odmítnutý titul Smutná neděle. Technici po krátkém váhání souhlasili - nebylo co ztratit, připravený vosk by totiž stejně přišel nazmar. Martiny si sedl ke klavíru, Kalmár se postavil před mikrofon a během tří minut byla nahrávka na světě. Opatrné vedení firmy ji nechalo pro jistotu vylisovat zpočátku jen v omezeném množství kopií, aby případné ztráty byly co nejmenší. K naprostému překvapení všech se však tento snímek stal ihned úspěšným šlágrem, který následně začaly nahrávat i další maďarské gramofonové firmy.

Úspěch nahrávky písně Smutná neděle brzy překročil hranice Maďarska. Například hned ve dvou polských verzích (se zpěvem M. Fogga a T. Faliszewského a v úpravě jako tango) vyšla již v roce 1936 na gramodeskách značky Syrena, ve stejném roce ji v newyorském nahrávacím studiu gramofonové firmy Brunswick natočil též taneční orchestr kapelníka Hala Kempa s vokalistou Bobem Allenem. Světovým šlágrem se tato písnička ovšem stala až poté, kdy ji pod názvem Gloomy Sunday a v poněkud "orientálním" aranžmá proslavila v roce 1940 na gramodesce značky Victor zpěvačka Pauline Byrne doprovázená swingovým orchestrem kapelníka a klarinetisty Artieho Shawa. Jen o necelý rok později pak následovalo vydání snad vůbec nejslavnější verze této písně v charakteristickém podání zpěvačky Billie Holiday, kterou na gramodesce značky Brunswick doprovodil Teddy Wilson and his Orchestra. Různé úpravy melodie písničky Smutná neděle později až překvapivě často natáčely na gramodesky i čistě jazzové soubory - z těch nejznámějších verzí jmenujme například nahrávku z roku 1946 v podání kvartetu saxofonisty Dona Byase.

Proslulá "hymna sebevrahů" se dočkala též tří dobových podob na českých gramodeskách: slovenskou verzi s textem F. Svätojanského natočil již v roce 1936 na gramodesky značky Esta orchestr Jožky Pihíka a dvě české verze byly natočeny o něco později. Překlad původního maďarského textu sice pocházel v obou případech z pera skladatele a textaře Vildy Dubského, přesto jsou obě nahrávky svou náladou i provedením velice rozdílné. Koncem roku 1941 nazpívala Smutnou neděli na gramodesky značky Ultraphon Zdena Vincíková za doprovodu tanečního orchestru R. A. Dvorského s tímto textem: Neděle smutná je tesklivě dlouhá, když nám z veliké lásky zbyla jen touha. Dál světla hoří, ale smutek je na nich, já u okna sedím a hlavu mám v dlaních. Zář světla už hoří a venku se stmívá, má touha a žal jenom v duši mi zbývá - to už tak bývá. Jednou políbil mne na ústa smutná, já poznala jen jednou, jak láska chutná. Však láska se ztratila ode dne ke dni a to, co zůstalo, bylo tak všední. Mně zůstal jen spánek a horečné bdění a v mém srdci sen krásný dávno už není, všechno se změní - mně zbylo jen snění.

Druhá česká verze této písně byla natočena v lednu roku 1945 na gramodesky značky Esta v provedení orchestru kapelníka Jaroslava Maliny a se zpěvem jeho životní družky Květy Turkové. Pro tuto verzi zvolil textař V. Dubský následující sice poněkud poetičtější, ale o to smutnější slova, přednášená značně odevzdaným hlasem zklamané milenky: Neděle zdá se být pomalou řekou - jen dva tucty hodin, jež lenivě tekou. Už tesklivé hodiny vyrostly do let a nezdá se, že srdce přestává bolet. Já v životě nevidím útěchy žádné a hodina za hodinou tiše padne - v noci i za dne. Býval to nejsladší den, co jsem znala, a celý jsem lásce jej obětovala. Dnes čekám jen s očima unavenýma, už venku se šeří a tolik je zima. Vždyť dvakrát nám život štěstí nenabízí a můj ztracený úsměv zdá se mi cizí - časem vše přejde, časem vše zmizí.

Na závěr bychom ještě měli doplnit, že dobové mediální proslulosti či legendy kolem písně Smutná neděle se před časem zmocnili němečtí filmaři a natočili stejnojmenný melodram, v němž na příběh této písně nabalili barvotiskový koktejl lásky a politiky, obsahující značně schematické odkazy na politické dění ve střední Evropě od počátku třicátých let až do konce dvacátého století.

GABRIEL GÖSSEL

Obrazové materiály archiv autora