číslo 16
vychází 11. 4. 2005

Titulní rozhovor

Adolf Branald:
Žije se lehkomyslněji a rychleji

Vaše předchozí bydliště bylo na nábřeží u Vltavy, tedy na prestižní adrese. Chtělo se vám vůbec na Spořilov?

My s maminkou jsme o tom předem nevěděli. Tatínek pro nás hledal hnízdo. Předtím jsme celý život cestovali a poslední štace byla právě na tom nábřeží, co nejblíž Smíchovské aréně, kde byl otec zaměstnán. Samozřejmě i ta byla přechodná. Abychom vyslovili přání mít vlastní domek - to pro nás bylo nemyslitelné.

Tatínek vás tedy překvapil.

Jednoho dne - bylo to v neděli po obědě - nás pozval na procházku. Jeli jsme na konečnou stanici tramvaje kamsi do Michle. Tam jsme vystoupili u plynárny a šli do polí. Naproti byl svah a na něm rozestavěné domky. Tatínek nám stále nechtěl prozradit, proč jdeme na výlet zrovna tam, až zabočil do jedné rozestavěné ulice, před jedním domkem vyndal klíče, otevřel branku, otevřel dveře, rozmáchl rukou a řekl: Tohle je teď naše!

Co vy na to?

Z čeho to zaplatíme? - zeptala se maminka. Tatínek jí vysvětlil, že si půjčil peníze od svého kamaráda. Tenkrát stačilo složit u spořitelny dvacet tisíc a byl jste rázem osídlencem na Spořilově. Nestal jste se sice hned majitelem, ale okamžitě jste dostal klíče.

Jméno Spořilovu daly Městská pražská a Vinohradská spořitelna. Některé názory na dnešní Českou spořitelnu nejsou úplně lichotivé; jak jste byli spokojeni se službami spořitelen tehdejších?

Tenkrát měla spořitelna stejný účel a stejný cíl, jako má dnes: vybírat od lidí jejich úspory a z nich podnikat. Dnes jsou ovšem její podnikatelské záměry složitější než tenkrát. S odstupem času ale vidím, že spořitelna nám tenkrát byla velkým dobrodincem. Všechno, co jsme zaplatili, jsme si odbydleli a dnes i za ten nejmenší domek dostaneme milión. Alespoň ti z nás, kteří ještě přežívají, jsou spořitelnám a rodičům vděční.

Mluvil jste o překvapení, které vám tatínek uchystal, zřejmě jste se ale na Spořilově zabydleli rychle.

My jsme na rychlá zabydlování byli zvyklí z divadla. Tatínek byl přelétavý divadelník - bohém, herec i režisér; jeden den byl v angažmá u kamenného divadla, jindy u kočovného. My jsme si pojem hnízda neuvědomovali, jenom jsme to nějak cítili: když mi bylo deset a ještě jsem jezdil s rodiči po štacích, bylo mým vroucným přáním stát se hoteliérem. To by můj nejvyšší možný sen. Představoval jsem si, že budu sedět dole v restauraci a budu komandovat číšníky, režírovat podnik, ale hlavně budu mít někde svůj domov.

Herectví vás nelákalo?

Já jsem tatínka stále viděl - a vidím - v jeho parádních rolích, třeba jako Danila ve Veselé vdově. On by proti tomu, abych šel k divadlu, nic nenamítal, ale maminka byla opatrná. Věděla, co divadlo obnáší a chtěla ze mě mít pána pod penzí, což herci tenkrát ještě nebyli. Tak jsem šel na obchodní akademii a prošel jsem pak - jako akademik, agent s autoolejem, výpravčí vlaků a redaktor - několika zajímavými světy.

S tatínkem jste společně psali divadelní hry pro ochotnická divadla. Jaké to bylo psát s vlastním otcem - je to rozdíl, než kdybyste psal hry s někým jiným?

Já jsem je s nikým jiným nikdy nepsal, takže ten rozdíl neznám. Můj tatínek věděl o mém literárním talentu alespoň to, že jsem psal u různých firem reklamní slogany a náborové texty, a řekl, abych to zkusil s divadlem, že k němu mám přece blízko. Tak jsem to zkusil.

Proč jste už pak divadelní hry nepsal?

Zkusil jsem psát hry malého žánru, pro ochotníky, podle jejich podmínek, v jedné dekoraci, malé obsazení. Psát pro velké divadlo jsem se neodvážil, měl jsem respekt, bál jsem se, že jsem nakažen těmi hrami pro ochotníky, na víc jsem si netroufl. Naopak mě lákaly prózy. Zkusil jsem psát deník svého prvního dítěte a když jsem dopsal, chtělo se mi psát dál. Tak jsem napsal Stříbrnou paruku. Samozřejmě o hercích.

Jak prožíváte odchody svých vrstevníků, obzvláště přátel?

Tím, jak odcházejí přátelé a lidé, kterým jste byl tichým společníkem, se vám zmenšuje svět. Vy pak ke svému překvapení vidíte, že tu zůstávají jen dva, tři lidé, kteří s vámi prožili i svůj vlastní život. Je to smíšený pocit: na jedné straně jste vděčný, že vám osud popřál tolik let; na druhé straně litujete každého, koho jste měl rád a kdo odešel před vámi. Mnohdy to byli lidé mladší než jsem byl já, mnohdy už mě považovali za starého, který už má nejvyšší čas odsud zmizet. Oni mě, chudáci, předešli. Když na to myslím, mám pocit, že jsem se vlastně něčím prohřešil.

Myslíte někdy na to, kam se ztratí vědění, um a talent těch, kteří odejdou?

Ztratí se jen zdánlivě - nějaká stopa tady zůstane po každém. Já mám štěstí, že ve mně pokračují moje děti. Asi jsem natolik sobec, že v tom vidím pokračování vlastního života. Proto jsem taky vždycky chtěl mít děti. Mám tři, zaplať pánbůh, k tomu i sedm vnoučat.

Vyjádřil jste se, že narození dětí byly nejšťastnější okamžiky vašeho života.

Dík své ženě, samozřejmě. Dnes už je se mnou pětašedesát let. Takhle dlouho v pohodě i v nepohodě s někým žít - to se každému nepodaří.

Přitom je dnes naše země druhá v Evropě, co se týče počtu rozvodů.

To dělá styl života. Žije se lehkomyslněji a rychleji.

Podle vás má vaše generace tu výhodu, že v sobě může nést vzpomínku na nějakou osobnost - například na T. G. Masaryka, a generace mladší takovou vzpomínku nemají, protože tu taková osobnost není. Opravdu si myslíte, že tu v uplynulých třiceti letech žádná velká osobnost nebyla?

K mýtu pana prezidenta Masaryka (dnes už je to opravdu mýtus, kdo ho viděl? Kdo ho zná? Já ho viděl dvakrát) přispěla samozřejmě i situace. Masaryk nám mohl dát to nejcennější: samostatnost. To se v dějinách národa povede málokomu. Proto také obdivuji Václava Havla - svým způsobem přispěl k uskutečnění snu o svobodě. To jsou lidé, kterým máme být za co zavázáni. Na onu vděčnost se dnes často zapomíná.

Komu a za co jste vděčný vy?

Myslím si, že člověk je tady proto, aby se dozvěděl co nejvíc o světě a o životě v něm. Jsou místa a lidé, kteří mi dali víc, než bylo jejich povinností. Od nich jsem se dozvěděl nejvíc, jsem jim za to vděčný a protože jsem spisovatel, poděkoval jsem jim knížkou. Hercům za příslušnost k jejich stavu Stříbrnou parukou a Skříňkou s líčidly, železničářům Severním nádražím a Lazaretním vlakem, Praze Zrozením velkoměsta a Pražskými promenádami, Karlovým Varům Promenádou s jelenem, svým kamarádům malířům Lhotákovi, Boudovi a Plockovi knížkami o nich, filmařům knihou My od filmu, svým čtenářům Báječnými muži na okřídlených ořích, lékařům Vizitou; poděkoval jsem i Spořilovu, což byla svým způsobem povinnost nejmilejší. Když to všechno sečtu - já jsem vlastně stále někomu nebo něčemu děkoval, což je přinejmenším znamení, že jsem se snažil být vždycky slušným člověkem.

U vašeho psacího stolu vidím dva psací stroje, elektrický a "normální". Píšete na nich nebo máte ve vedlejší místnosti počítač?

Počítač je pro mě čímsi přitažlivým a současně odpuzujícím. Láká mě, ale přistupuji k němu s ostychem, protože mu nerozumím. Má ho můj syn, má ho můj zeť, vím, o co jde. Píšu ale na starých psacích strojích. To je taky vděčnost. Jak vidíte, mám tu svůj starý přenosný psací stroj, na kterém ťukám posledních dvacet let. Jmenuje se Chevron. Dřív to byla Zeta, před tím Underwoodka. Ten japonský mi slouží k prvopisům, na něm si zaznamenávám to, co mě napadne; teprve čistopisy si přenáším na moderní, elektrický, který jsem dostal od dětí k devadesátinám. Jako ujištění, že věří, že tady budu do sta let.

Na čem pracujete teď?

Nepracuji na ničem. Když se řekne práce, u profesionála to znamená termín. Já si dnes nemůžu dávat termíny, protože tu možná zítra nebudu. Přání každého spisovatele je knihu dopsat a pak se s ní pochlubit. Já se nemůžu ničím chlubit, protože nevím, jestli se dožiju. Ale dělám každý den. Zapisuji si zážitky, na které jsem zapomněl a které teď vystupují jako z šerého dávnověku. Když si dnes vzpomínáte na rok třicátý, čtyřicátý, to je pro dnešního člověka jako když se vracíte do středověku. Představte si, kdybyste chtěl napsat něco z třicátých let, kolik byste si musel snést materiálu, kolik byste si toho musel nastudovat a ptát se lidí! Já to nosím v sobě. Myslím si, že musíte prožít pořádně dlouhý kus dějin, abyste mohl pochopit jejich logiku. Dneska už si dovedu vyložit, proč je všechno jinak než včera, ale příčina je stále stejná.

Vraťme se k vaší knížce o Spořilovu - dostal jste za ni cenu Miroslava Ivanova za literaturu faktu.

To mě potěšilo. Přesvědčil jsem se, že jsem ještě v devadesáti schopen napsat knihu, že jsem poměrně duševně zdravý, což mi vlastně porotci touto cenou potvrdili. Ale hlavně: jak už jsem řekl, tou knížkou jsem chtěl poděkovat za hnízdo. Na Spořilov jsem přišel v devatenácti letech. Občas jsem ho opustil, někdy i na léta, ale vždycky jsem se sem vracel, protože tu bydleli mí rodiče. Teď, na stáří, to oceňuji: mít celý život pocit domova, mít zázemí, to je nádherná věc. Možná to tak cítím i proto, že jsem patříval k hercům a tohle všechno jsem zažil. Ale netýkalo se to jen herců - spousta lidí i jiných povolání ví, jak je krásné moci se celý život vracet na jedno místo. Mít kam jít - to je báječný pocit!

TOMÁŠ PILÁT

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ