číslo 18
vychází 25. 4. 2005

Názory, komentáře

IN MEDIAS RES

Předstírejme, že jsme lidé

Humor je to jediné, čím se lidé odlišují od zvířat. To jsem si myslel až do nedávna, kdy mě vyvedl z omylu jeden profesor z Ohia (zase ti vědci, ti mohou za všechny katastrofy!), který zjistil, že zvířata se mohou smát. Mají své vlastní podoby smíchu, například šimpanzi nebo psi vyluzují zvláštní supění, když se vzájemně pronásledují. Ano, vysmívají se. Poslední rozdíl mezi člověkem a zvířetem tedy zmizel. Jak z této situace ven? Myslím, že nám v zájmu zachování humanistické podstaty civilizace zbývá jediné: dál se setrvačně tvářit, že se nic neděje. Alespoň předstírat, že jsme lidé.

Tendence k tomuto zásadnímu zvratu, k definitivnímu potvrzení, že lidé jsou zvířata, v poslední době neobyčejně zesílila. Jako by všichni najednou chtěli, aby tomu tak bylo. Nevím, kde se v lidech bere ta touha zařadit se mezi zvířata, ale pozoruji ji na každém kroku. Co jiného je neustálé zdůrazňování našich společných kořenů, které nás spojují s opicemi? Není dne, aby se neobjevila nová zpráva o významném archeologickém objevu: tento poslední tvor je už sedm milionů let starý! A jak vypadá? Rekonstrukce je průkazná: jako opice.

Byli jsme zvířaty vždycky, nebo se jimi stáváme až nyní? To je nesnadná otázka, jisté je na tom jediné, že totiž až poslední dobou se snášejí o naší sounáležitosti se zvířaty důkazy. Dalo by se to říci také takto: mysleli jsme si dlouho, že jsme lidé, teď však o tom začínáme pochybovat.

Množí se práce, které toto téma pregnantně formulují. Mohu jen znovu připomenout Angličana Johna Graye a jeho knihu Slamění psi, která nepřipouští žádnou námitku. Je "o lidech a jiných zvířatech", o tom, že "genocida je stejně lidská jako umění nebo modlitba". Ovšem, mohlo by tu jít o záměrně vtipné, esejistické psaní. Když však slavný otec sociologů Zygmunt Bauman ve své nedávné práci Modernita a holocaust přišel se zjištěním, že i holocaust je součástí lidského konání, jednání a chování, že patří k lidskému rodu, pak se hranice až dosud vytyčené hodně posouvají. (Vím, že Bauman tím myslel hlavně varování: Musíme počítat s tím, že nic není tak výjimečné, aby se to nemohlo opakovat. Jenže zároveň se prosazuje druhá stránka věci - co patří k nám, s tím se smiřujeme. Násilí, zrůdnost, zvrhlost jsou nejčastějšími náměty populárních filmů jako obraz dnešního "normálního" světa.)

Samozřejmě že nejen humor, ale i další věci nás dříve odlišovaly od zvířat: svědomí, pocity viny, kultura a mravnost. Co se stane, když na tom přestaneme trvat? Už teď probíhají procesy a děje, které zpochybňují, co je "normální".

Je normální prostředí, ve kterém se v této zemi pohybují v posledních letech děti? Nemá smysl vyjmenovávat, kdo všechno jim bere jejich dětství a nutí je, aby se rychle proměnily v dospělé konzumenty zábavy, sexu, zboží všeho druhu. My dospělí tomu jen přihlížíme, zdá se, že bez pocitu viny. Odborníci (nedávno v televizi známá sexuoložka) to bagatelizují. Na otázku, zda odpovědnost nesou i časopisy, televize, film, odpovídají: Nesvádějte to na média. A myslí tím: Vždyť se nic tak hrozného neděje.

Myslím, že se děje. Pokračuje ztráta humánních hodnot a vlastností člověka. Lidé se přibližují zvířatům. A dost se jim to líbí. To je asi důvod, proč se posouvají hranice "normálnosti". Protože je to svobodná volba. A výnosná z hlediska obchodu se zábavou a informacemi.

Obsah toho, co je a není normální, se rychle mění. Ve skutečnosti probíhá nenápadný posun, nikdo si ničeho ani nevšimne. Společnost se přitom vytrvale chová, jako by platily staré normy. Dokonce i soudy dnes stále ještě soudí - v některých případech - tak, že posuzují jednání a činy, aby byly "v souladu s dobrými mravy". Ještě někdo ví, co to znamená? A dokázal by dobré mravy definovat? V Itálii proběhl průzkum týdeníku l´Espresso, podle kterého si většina Italů přeje, aby se změnilo biblické Desatero. Chtějí, aby lépe odpovídalo morálce a potřebám doby. To je výzva k posouvání hranic!

S lidmi se něco děje. Probíhají prý už jakési změny v mozku u mladší generace. Klipové projevy, filmová zkratka, nesnesitelná rychlost komunikace proměnily jejich vnímání. Ale nejde jen o mladé. Přední neuropatolog hovoří obecně o poruchách emoční a sociální inteligence, způsobených poškozením jistých oblastí mozku. Tito "pacienti" mohou být vysoce inteligentní, ale chybí jim právě schopnost posoudit, že "tohle se nedělá".

Nechce se mi věřit, že se lidstvo jako druh mění tímto katastrofálním směrem. Žádné důkazy pro to nejsou, jen fakt, že takto "postižených" lidí neuvěřitelně přibývá. Bylo by jistě jednodušší vymlouvat se na biologické změny, ale ztráta svědomí, odpovědnosti, cti, studu, pocitu viny musí mít hlubší příčiny. Místem, kde tato destrukce, jíž jsme denně svědky, probíhá, není jen mozek nebo jeho část, ale celá lidská duše. Ano, Blaise Pascal napsal, že člověk je napůl anděl a napůl zvíře, ale netušil, jak chybně se budou jednou jeho slova vykládat. Andělé že budou leda pro smích a zvířata se budou chlubit, jak si poradila s člověkem.

Spadli jsme do etapy, kdy se lidé rozhodli, že je pro ně výhodnější zařadit se mezi zvířata. I kdyby se tomu někdo chtěl bránit, nemá v podstatě jinou volbu. Nemohu přece žít bez televize. A nemohu opustit dům, kde bydlím pohromadě s prostitutkami, malými a velkými zloději, kde za okny bývalé trafiky vystavují pornografii. Chodím kolem ní se všemi těmi malými školáky. Kam bych jinam šel? (Anywhere out of the World?)

Hledám v této existenciální, sofistikované džungli nějaký směr, nějakou oporu, východisko. Tou oporou a světlem na konci tunelu je náš pes (až budeme nějakého mít). To zvíře se na mě dívá s němou výčitkou, zoufale. Vím, že mu to nevyhovuje. Chtěl by, aby lidé zůstali lidmi a zvířata zvířaty. Bojí se, co by s ním potom jinak bylo. Vidím mu na čumáku, že mě prosí, zapřísahá: Když už to jinak nejde, prosím vás, aspoň zatím ještě předstírejte, že jste lidé!

PETR KOUDELKA