číslo 18
vychází 25. 4. 2005

Zpět na obsah         

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Dobře vyprávěný příběh

Žijeme klipovou dobu. Soustředit se v dnešním světě reklamních výkřiků, jednovětých hesel, minutových senzací, jepičích kariér a plakátových historek je stále těžší a těžší. Svým způsobem to dokazují i televizní seriály. Zejména v průběžné konfrontaci současnosti s minulostí. Občas dokonce vzkříšenou k novému životu.

I televizní seriály mají svou klasiku. Kromě notoricky známých a obehraných titulů z rodu Dietlovy Nemocnice na kraji města k ní patří i položky, které se z obrazovky dávno přestěhovaly do říše mýtů a legend. Asi nejklasičtějším příkladem seriálu, který dlouhá desetiletí žije jen ve střípcích vzpomínek pamětníků, je televizní adaptace románové Ságy rodu Forsytů Johna Galsworthyho.

Vzdálenost mezi realitou a idealizovanou vzpomínkou bývá větší než se zdá. Téměř čtyři desetiletí televizní historie by dnes skoro jistě a bez milosti proměnily dávnou černobílou verzi "Forsytů" v těžko stravitelnou fosilii. Ostatně někdejší uvedení na Primě to prokázalo. Ani veškerý technický pokrok, zásadní proměna výrazových prostředků, a v neposlední řadě i úplně jiný programový a žánrový kontext, však nemohou nic změnit na základní devize dávné televizní legendy. Tou je epická naléhavost Galsworthyho románové fresky, sugestivně zpřítomněná v dramatických osudech jednotlivých postav. Právě autentické umělecké kvality a dramatický potenciál prozaické předlohy předem vyčleňují novou seriálovou podobu Ságy rodu Forsytů z dlouhé řady přímočaře vykalkulovaných sázek na zopakování někdejšího úspěchu.

Nakolik se nakonec anglickým tvůrcům skutečně podařilo využít příležitost a stvořit svébytné televizní dílo, je otázka hodná podrobnější kritické analýzy. Ať však bude její výsledek jakýkoliv, zaslouží si samo uvedení nové Ságy rodu Forsytů Českou televizí zvláštní pozornost a pochvalu. V dnešní smršti klipové povrchnosti, kterou mezi seriály reprezentují domácí i importované nekonečné slátaniny vyráběné bez elementární znalosti dramatického řemesla, připomněla zapomenutou alternativu televizního seriálu jako uměleckého díla. Názorná rehabilitace přitažlivosti dobře vyprávěného příběhu je podstatnou součástí této připomínky.

JAN SVAČINA