číslo 18
vychází 25. 4. 2005

Televize
a film

FILM

Stovky filmů ovládly filmová plátna

Čím déle sleduji filmové dění, tím silněji jsem utvrzován v přesvědčení, že všechna důležitá díla již vznikla - nejpozději před čtvrtstoletím, ale spíše před třiceti, čtyřiceti lety. Znovu mě o tom přesvědčil nejnovější ročník naší největší filmové přehlídky nazvané Febiofest. Letos se, zásluhou Fera Feniče, pořádal již po dvanácté a opět se šířil i mimo Prahu - dokonce až na Slovensko.

Febiofest naštěstí není přehlídka soutěžní (i když uděluje cenu Kristián nejlepšímu domácímu snímku), takže není nic, co by mohlo snižovat jeho důležitost. Zpřístupňuje nejen současnou světovou tvorbu ze všech světadílů, ale také odkaz významných filmařů. A právě retrospektivy potvrdily, že tituly již dávno takzvaně "archivní" často svou schopností oslovit a postihnout závažné jevy duchovní i společenské přesahují dnešní výpovědi. Kupříkladu americká nezávislá tvorba vznikající mimo velká studia sice zavrhuje hollywoodská klišé, ale zato vyváří nová, zahleděna do své výlučnosti, do samoúčelných a výstředních zápletek. To platí i pro nové filmy evropské a asijské - i ony se často ocitly v pasti prázdně blýskavých uliček.

Febiofest nabídl mnohé unikáty. Třeba Národní filmový archiv nachystal rozsáhlou přehlídku nazvanou Druhá světová válka v dokumentárním filmu. Zařazené snímky popisují válečné události v bezprostředním dotyku, ale s odstupem více než půlstoletí je lze vnímat i jako důležité doklady o tom, jak vypadala a fungovala filmová propaganda válečných a těsně poválečných let, jak diváci byli přesvědčováni, že právě "jejich" vojáci bojují za obranu vyznávaných hodnot, ať již to byl komunismus stalinského Ruska, nebo vzedmutý nacionalismus americký, rovněž oplývající spasitelským syndromem. Z tohoto hlediska je velká škoda, že byly zcela vypuštěny dokumenty německé (ale také příspěvky z Itálie, Slovenska...), protože i jejich poselství bylo konstruováno naprosto shodně, jen přirozeně s obráceným hodnotovým znaménkem: nacisté a fašisté přece zachraňovali svět před židobolševickým spiknutím a anglo-americkou plutokracií. Výsledek byl proto polovičatý a tato sekce se měla spíše nazývat Druhá světová válka očima vítězů, protože ti, co prohráli, zůstali opomenuti.

Lahůdek - téměř výhradně z minulých desetiletí - uvedených na Febiofestu bylo tolik, že je ani nebylo možné všechny dostihnout. Připomínky takových osobností jako István Szabó, Carlos Saura (ten získal Kristiána za celoživotní umělecký přínos), Andrej Končalovskij, Želimir Žilnik nebo Ermanno Olmi byly nesmírně inspirativní. Potvrdily, že návraty k hloubavému přístupu a oduševnělosti, zcela ignorující klipovité atrakce, mají svůj smysl: třeba Olmi, proslavený zejména "bezdějovou" venkovskou kronikou Strom na dřeváky (1977), se po letech znovu vrátil k témuž vyjadřování ve Válečnickém řemesle (2000). Konflikty raného 16. století, kdy do Itálie vpadli němečtí žoldnéři, režiséru posloužily jako záminka k podrobnému prozkoumání tehdejší běžné lidské existence - a zpodobnění opět fascinuje.

Ostatně právě historické příběhy často sloužily jako opora pro podobenství. Například senegalský režisér Ousmane Sembene pojal své Ceddo (1976) jako osvětové představení, sehrané s několika desítkami statistů kdesi na vyprahlých afrických pláních. Nejedná se v něm o nic menšího nežli o přijetí víry - o nadvládu nad dosud pohanskými Ceddy se sváří křesťanství a islám. Při okázale vedených disputacích zaznívají řečnické otázky, třeba zda jakékoli náboženství stojí za zmarněný lidský život. V násilí pohotovější islám, jehož přijetí symbolizuje oholení hlavy porobených a vnucení nových, muslimských jmen, sice vítězí, jenže nikoli trvale: vsunutá dokumentární epizoda naopak zachycuje triumfující křesťanství. Změnilo se však něco?

JAN JAROŠ