číslo 18
vychází 25. 4. 2005

Titulní rozhovor

Antonín Matzner:
Pražskému jaru sluší Janovy pašije i jazz

Kdy jste se potkal s muzikou?

Jako spousta dětí jsem hrál od dětství na klavír, a ačkoliv nikdo z rodiny nebyl profesionální muzikant, měli jsme předplatné na koncerty a do opery, otec byl velký hudební fanoušek. Nechtěl bych ale vyvolat představu, že jsem byl nějaké bůhvíjak vzorové nebo přemoudřelé dítě. Mnohem víc než cvičit na klavír mne bavilo prohánět se za míčem. Také jsem hodně běhal. Tehdy jsme si hráli se spolužáky na Zátopka, který byl pro mne určitě větší idol než Smetana. Později jsem začal závodně běhat osmistovku a trochu se věnoval trojskoku. Klavír mne vlastně přitáhl až v době, kdy už jsem si byl schopen z těch alb s Ježkovou podobiznou od Hoffmeistera na obálce sám přehrát písničky Osvobozeného divadla.

Plzeň, odkud pocházíte, byla známa čilým kulturním a hudebním životem.

Ano, a já měl navíc to štěstí, že jsem zažil velkou éru pana dirigenta Bohumíra Lišky, šéfa plzeňské opery, kdy i dramaturgie byla svým způsobem odvážnější než v jiných divadlech. Tak jsem přičichl velmi záhy i k té relativně modernější hudbě. Velký vliv na mě určitě měla také profesorka klavíru Marta Mikelková, žena slavného klavírního virtuóza Emila Mikelky a sestra Františka Filipovského - mimochodem, čím byla starší, tím víc vypadala jako její bratr, když hrál čerty. Hodně mi dala, byť jsem nikdy klavír nezvládl k její úplné spokojenosti.

Říká se, že z lidí, kteří původně směřují k umělecké dráze, ale pak na ni z různých důvodů nenastoupí, se stanou kritici.

Tak tohle pro mě bylo samozřejmě jisté zklamání - když mi poprvé řekl pan profesor Kabeláč, k němuž jsem chodil na skladbu, zda si připouštím možnost, že ze mě skladatel nebude. Zjevně rozpoznal už tehdy, že mi je vlastní spíš analytické než tvůrčí myšlení.

Ve vaší profesionální činnosti vládne mírové soužití vážné hudby, jazzu i dalších žánrů. Byla období, kdy některá oblast převážila?

V letech normalizace po roce 1970 jsem úmyslně téměř rezignoval na oblast vážné hudby, protože si ji tehdy většinou přivlastnili svérázní lidé, a já nechtěl být s tímto světem příliš ve spojení.

Ale ani alternativní žánry - jazz a další - to neměly lehké.

Neměly, ale uvnitř jazzového společenství byla pohoda: nebyli mezi námi straníci ani spolupracovníci a kandidáti spolupráce StB. A mně navíc to prostředí dalo ohromná přátelství s lidmi, se kterými se dodneška stýkám. Například s Rudolfem Daškem nebo s Jiřím Stivínem. A taky jsem získal velmi užitečný náhled na hudbu - poznání, že muzika se dá dělat i jinými způsoby než psaním kuliček do notové osnovy. V tom jazzovém světě jsem se zkrátka cítil vyloženě dobře. Zpátky do vážné muziky mě koncem 70. let vtáhl Pavel Kühn, když mě požádal o organizátorskou a dramaturgickou spolupráci s jeho sborem. Já sám v dětství žádným pěveckým sborem neprošel, což jsem považoval za ohromný handicap a záviděl těm Pulcům nebo Bělohlávkům, kteří v takovém sboru zpívali. Díky Kühnově nabídce jsem to dohnal aspoň v dospělosti.

Jak vznikl váš vztah k rozhlasu?

Rozhlas je mojí celoživotní láskou. Zamiloval jsem si ho už jako kluk. Když ještě vycházely nedělní noviny a ráno jsem přinesl z trafiky Lidovou demokracii a Svobodné slovo s rozhlasovým programem, otec si v něm zaškrtával pořady na další týden a současně "nalinkoval" celé rodině, co bude poslouchat. Milovali jsme zejména nedostižitelný přednes Františka Filipovského při četbě na pokračování z Poláčkova románu Bylo nás pět, z hudebních pořadů jsme určitě nevynechali žádnou z operních relací Anny Hostomské. Kupodivu jsem nepodědil otcovo nadšení pro operu, stvrzené předválečnými návštěvami Bayreuthu i Drážďan, trochu systematičtěji sleduji tuhle oblast vlastně až v posledních letech.

Kdy začala vaše rozhlasová spolupráce?

V rozhlase jsem začínal ještě jako školák, když jsem v tehdy nové budově Československého rozhlasu v Plzni začal chodit do tamního dětského dramatického souboru, který vedly členky Divadla J. K. Tyla - herečky Zora Jiráková a Věra Metličková. S ním jsem také natočil pár dětských rolí, třeba v dramatizacích Baarovy Paní komisarky nebo v Pavlíku Morozovovi.

U Pavlíka Morozova jste naštěstí nezůstal.

Jako autor jsem s rozhlasem začal spolupracovat před neuvěřitelnými třiačtyřiceti lety: v roce 1962 jsem se s jedním přítelem pustil do dvaapadesátidílného seriálu Slavné postavy jazzu pro tehdy začínající vysílání na ultrakrátkých vlnách. Podobných dlouhodobých seriálů jsem potom pro rozhlas připravil spoustu. Nejenom pro ten pražský, plzeňský a brněnský, ale dokonce i bratislavský, kde jsem s tamními vynikajícími činoherci ze Slovenského národního divadla natáčel jeden čas pravidelné chvilky poezie s hudbou. V průběhu šedesátých let jsem ještě intenzivně spolupracoval s tehdy v cizině hodně sledovaným zahraničním vysíláním Čs. rozhlasu, pro které jsem napsal řadu medailónků předních skladatelů té doby.

Poznal jste přitom některé zajímavé muzikanty osobně?

Z těch časů se třeba odvíjí mé dlouhodobé, dodnes trvající přátelství s Pavlem Blatným, díky těmto relacím jsem se také seznámil s bohužel už zemřelým Janem Novákem. Zůstal jsem s ním ve styku i po srpnu 1968, kdy s manželkou Eliškou, vynikající klavíristkou, emigrovali. Naposledy jsme takto ještě ve společnosti Pavla Kühna, který byl Novákovým velkým obdivovatelem i zasvěceným interpretem jeho díla, proklábosili a trochu i propili celou noc až do ranního svítání u Gardského jezera v Itálii; tehdy už jakoby někde ve vzduchu viselo, že to je vlastně naše poslední setkání před jeho brzkou smrtí. Později mi právě Pražské jaro umožnilo vzdát důstojný hold Novákově hudbě, když jsme v roce 2000 uvedli jeho špičkové dílo, oratorium Dido, které už dávno předtím znali i američtí posluchači z provedení Newyorské filharmonie. Tenkrát právě s Novákovou skladbou debutoval u jejího dirigentského pultu náš další exilový hudebník Martin Turnovský, kterého jsem znal ještě z jeho šéfovského působení s Plzeňským rozhlasovým orchestrem.

Bezmála deset let jste dramaturgem Pražského jara, jaké bylo vaše první setkání s tímto festivalem?

Jako mimopražský kluk jsem se pokaždé strašně těšil na výlety s rodiči do Prahy, spojené s tak nevídanými atrakcemi, jako bludiště, téměř živý obraz obléhání Karlova mostu Švédy, nezapomenutelná postava jezuity Plachého se vztyčenou monstrancí... V deseti letech k těmhle zázrakům přibyl můj první koncert Pražského jara. Dodnes jsem na něj nezapomněl, i když jsem už předtím slyšel v Plzni Emila Gilelse a snad i Rostropoviče, kteří jako umělci ze spřátelené země Velkého bratra v době festivalu účinkovali podle tehdejšího obyčeje i na pódiích krajských měst. Jeli jsme tehdy s tatínkem na otočku na nedělní koncert Svjatoslava Richtera ve Smetanově síni - na lístky můj starší bratr, který už byl v Praze na vysoké, vystál neskutečnou frontu. Na dopoledne naplánoval otec návštěvu vyšehradského Slavína, ale když hned u nádraží před tehdy ještě stojícím hotelem Slovan na místě dnešních garáží uviděl blankytně modré pražskojarní plakáty s oznámením matiné paní Marty Krásové v Rudolfinu, vydali jsme se okamžitě místo na hřbitov do Domu umělců. Paní Krásová zpívala Dvořákovy Cigánské melodie, a na tomtéž koncertu uváděl ještě profesor Kühn s dámami svého sboru Moravské dvojzpěvy s klavírním doprovodem své ženy Markéty. Nelze se tedy divit, že Pražské jaro je pro mne pořád citovou záležitostí.

Co vás na současné spolupráci s Pražským jarem nejvíc těší?

Po pravdě řečeno, mě festival těší jako celek. Ale z některých věcí, které se podařily, mám přece jen velkou radost. V roce 1996, během pracovního pobytu v New Yorku, mi zbyla chvilka času a zašel jsem na Newyorskou filharmonii. Vzpomněl jsem si totiž, že tento slavný orchestr byl v Praze po prvé a naposledy v roce 1935, ještě s Toscaninim. Tak jsem si řekl, co kdyby zase přijeli. Trvalo to pak čtyři roky, nicméně se nám to v 2000 nakonec podařilo.

A co je pro dramaturga méně příjemné?

Možná trochu to, že věčně žiju v určitém schizofrenním rozpolcení: My se teď scházíme před Pražským jarem 2005, ale pro mě je to v tomto okamžiku uzavřená záležitost, dramaturgicky je hotový už i rok 2006 a připravujeme program na rok 2007. Netěší mě ani limitující faktory, i když se s nimi musí samozřejmě počítat. Ty vycházejí z přirozeného napětí mezi našimi představami a realizovatelnými možnostmi - především v situacích, kdy umělci, které bychom nejvíc chtěli, jsou pro nás časově nebo - ještě častěji - finančně nedostupní.

Letošní ročník je jubilejní - šedesátý. Projeví se to na programu?

Slavnostní ráz bude podtržen už tím, že Smetanova Má vlast tentokrát zazní na zahajovacím koncertě v provedení nejstaršího orchestru sídelní metropole Britského království, Londýnských symfoniků, a obdobně bude závěr patřit Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu, v jehož čele stál devatenáct sezón zakladatel a první šéf Pražského jara Rafael Kubelík.

Co tvoří hlavní pilíře programu?

Určitě připomenutí díla Josefa Suka při příležitosti 70. výročí jeho úmrtí. Celovečerní koncert z jeho skladeb bude řídit i v zahraničí vyhlášený sukovský specialista Libor Pešek, mladé kvarteto Penguin přednese jeho smyčcové kvartety a nádavkem ještě klavírní kvintet s posledním vítězem pražskojarní interpretační soutěže Ivo Kahánkem. Poctu vzdá Sukovi provedením jeho vrcholné symfonie Asrael také Česká filharmonie se svým šéfdirigentem Zdeňkem Mácalem. Ale zazní i skladby Sukových žáků Martinů, Pavla Bořkovce či Jaroslava Ježka. Zajímavou konfrontaci nepochybně nabídne srovnání dvou naprosto odlišných přístupů ke zhudebnění evangelijního textu v případě dvojího provedení Janových pašijí dalších letošních jubilantů - Johanna Sebastiana Bacha a estonského Arvo Pärta.

Na co se těšíte vy?

Určitě na Alfreda Brendela, o kterém žertem tvrdím, že je to největší žijící český pianista, protože se narodil v Loučné nad Desnou, když se tam jeho rodiče zvláštní shodou okolností ocitli. Je to pán v letech a těch příležitostí, kdy ho můžeme živě uslyšet, už tolik nebude. Další výjimečností bude Peter Schreier jako sólista v Janových pašijích. Pokud vím, v tomto roce chce už definitivně skončit s pěveckou dráhou a omezit i své dirigentské aktivity. Pravidelní návštěvníci Pražských jar slýchávali jeho kouzelný tenor celých čtyřicet let, od chvíle, kdy v pětašedesátém roce zpíval v katedrále sv. Víta v Händlově oratoriu Belsazar. Tentokrát bude part Evangelisty zřejmě už jeho definitivně posledním pěveckým vystoupením.

Pražské jaro se postupně převléká do svěžího kabátku, objevují se novinky a některé dosavadní programové konstanty se mění: například na zahajovacím koncertě už Mou vlast interpretují i jiná než česká tělesa, v závěru se nehraje Beethovenova Devátá, program obohacují noční koncerty "bez fraku", v Populární řadě se objevuje výběr jiných žánrů.

Pražské jaro, stejně jako jiné festivaly tohoto formátu, je tak trochu nepoddajné, nemůže podléhat příliš radikálním změnám, takže se spektrum programu obohacuje spíš nenápadně. Platí to i pro jeho žánrové rozšíření. První jazzový koncert na festivalové půdě se konal v roce 1991, mohl jsem jej iniciovat díky vstřícnosti tehdejšího ředitele doktora Podgorného. Právě jazzové koncerty se už staly samozřejmou součástí festivalu. Letos uvítáme téměř kultovní postavu světového jazzu celé druhé poloviny 20. století, pianistu Herbieho Hancocka. K dosavadním spíše ojedinělým prezentacím různých neevropských etnických kultur přibude letos několikahodinový etnomaraton, při němž se sejdou hudebníci z Bulharska, Číny, Sýrie a několika afrických států. Klasická indická hudební kultura bude myslím velmi reprezentativně zastoupena Anoushkou Shankar, která přednese Koncert pro sitár a symfonický orchestr svého otce, legendárního Pandíta Ravi Shankara, letošního pětaosmdesátníka. Pražské jaro ho hostilo už v roce 1960, tedy ještě dávno předtím, než mu k jeho současné celosvětové slávě napomohli Beatles.

Zřejmě se osvědčila i loňská programová novinka - nokturna.

To je nápad "ukradený" odjinud: Když jsme jednou s ředitelem festivalu Romanem Bělorem v Edinburku viděli, že noční koncerty - nokturna jsou tam každodenní záležitostí, uvědomili jsme si, že by to možná byla vhodná forma i pro naše mladé lidi. Pro ty, kteří neradi nosí oblek a kravatu, cítí slavnostní atmosféru koncertu v Rudolfinu jako cosi svým způsobem svazujícího, a raději posedávají v nedalekých vinárnách. A přitom by vůbec nevadilo, kdyby přišli na náš koncert třeba i s batůžky na zádech. Z pozitivního ohlasu loňských nokturn soudíme, že se myšlenka ujala. Mladší publikum vnímalo i to, že u nich záměrně držíme přístupnou cenovou hladinu. Takže, festival se sice radikálně změnit nemůže, mění se však a obohacuje podobnými novinkami. Ale to není spojeno s mou osobou, spíš je to tím, jak se mění hudební život kolem nás.

Po Pražském jaru si moc neodpočinete, fungujete také jako dramaturg Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově.

Ale to je pro mě jistý druh oddechu! Kromě toho mám komorní hudbu moc rád - tvrdím, že je perlou muziky - a mám rád i prostředí Českého Krumlova.

Nicméně - nepřipadá vám, že je u nás hudebních festivalů jako máku?

To určitě, už samo slovo festival přece vybízí k tomu, že taková akce by měla být slavností, svátkem. Pražské jaro jím určitě je; i když nemáme na rozhazování, je to přece jen finančně nejnákladnější a nejlépe zabezpečený festival na domácí scéně. A od toho se odvíjí, že slovo "festival" vzbuzuje jistá očekávání, která se pak na řadě "takyfestivalů" nenaplní.

Trochu to devalvuje hodnotu toho pojmu vůbec, nemyslíte?

Souhlasím, festival by měl apriori s sebou nést prvek něčeho neopakovatelného, výjimečného.

Jakou má Pražské jaro nyní ve světě prestiž?

Vysokou, a kupodivu ji mělo i v těch nejhorších dobách totalitního režimu. Před časem vyprávěl Kurt Masur, co pro něho jako mladého kapelníka ve Schwerinu na začátku umělecké kariéry znamenala účast na našem festivalu. I tehdy to byla křižovatka, kde se mohl setkávat s vynikajícími hudebníky ze Západu. Toto postavení si Pražské jaro udrželo. Je to patrné i z toho, že letos si Prahu zvolila jako místo své výroční konference mezinárodní asociace hudebních manažerů a pořadatelů hudebních festivalů IAMA. Konference proběhne bezprostředně před zahájením festivalu. Znamená to, že Pražské jaro si udržuje vysoký kredit.

Jenže pořád pro něj nemáme kvalitní koncertní sály!

To je bohužel pravda. Dodnes lituji, že se v polovině 90. let neuskutečnil nadějný japonský projekt uvažovaného nového sídla České filharmonie na Špejchaře. Praze evidentně chybí moderní sál s kvalitní akustikou pro 1700 až 1800 lidí a také komorní sál, kam by se vešlo šest až sedm stovek návštěvníků. Tristní je, že po válce se v Česku postavila jediná koncertní síň - v Teplicích. Myslím tím opravdový hudební sál, protože nynější Kongresový palác byl původně určen především pro komunistické sjezdy, akustika tam nedopadla dobře a nikdy to nemůže fungovat jako regulérní koncertní sál.

V publikaci Kdo je kdo mě zaujalo, že mezi své koníčky - růže, skalničky, sport - vůbec nepočítáte hudbu.

Když mám příležitost, rád si od hudby odpočinu. Nejraději tak činím na Šumavě, kam jsem s rodiči jezdil od dětství a kde mám chalupu. Aktivní odpočinek na zahradě mi dělá dobře, nejlíp při něm zapomenu na starosti. A protože jsem dobrodružný typ, věnuji se růžím v podnebí, které jim rozhodně nepřeje. Pěstování růží v šumavské přírodě, v té nadmořské výšce, kde to dělám já, se téměř dá srovnat s cestou akademika Lysenka při jarovizaci pšenice.

Vaše pěstitelské výsledky jsou ale jistě lepší a hlavně věrohodnější.

Dá se říct, že mé úspěchy jsou střídavé. Jako u všeho.

AGÁTA PILÁTOVÁ
Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ