číslo 21
vychází 16. 5. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Křupan David

Můj bývalý spolužák z university v Columbii David je teď lobbistou v Texasu a při dubnové návštěvě u nás ve Washingtonu mě pozval do jejich hlavního města Austinu na víkend na ryby. Využil jsem toho, že jsem tam na pondělí připravoval tříhodinový přenos pro Dobré jitro z texaské Matičky Prahy o Češích v Americe a za Davidem, jeho ženou Stephanií a jejich dvěma dětmi jsem se vypravil.

Celá rodina mě čekala na letišti s novým pickupem, daleko větším, než měli na podzim, když jsem tu byl během voleb. Hodil jsem kufr na korbu a všech pět se nás vešlo pohodlně do kabiny. Cestou domů dostal David žízeň a zastavil u bistra, kde se nemusí vystupovat z auta, protože řeknete své přání do mikrofonu a servírka vám vše přinese až na parkoviště. David si dal kolu v kelímku, který byl větší než kyblík, který mají u nás děti na pískovišti. Při pití hlasitě chroupal led a - jak jsme jeli po osmiproudé dálnici - říká: "Víš, Mirku, co je největší problém tohoto města? Silnice jsou tu moc úzké."

Musím říci, že Davida mám rád, ale musel jsem se smát, abych se netrápil tím, že i můj dobrý kamarád je důkazem toho, že lidé tady uvažují jinak, řekněme ,,potexasku", ve velkém. Produkují spoustu smogu, odpadu a nakupují tisíce zbytečností, ale nepřipadá jim, že by byli nějak bezohlední k prostředí, přírodě, ostatním lidem na tomto světě a možná i k sobě samotným. David si po svém libuje v tom, že tak jako řada dalších lidí v Texasu, působí na první pohled jako křupan, i když na druhé straně má velké srdce. Texasané se mohou rozdat, pokud je po jejich, ale běda, kdyby jste se sem přijeli vysmívat se jim do očí, jako to dělají ti z New Yorku.

Šel jsem na to jinak, vzal jsem si kovbojské boty, David mi půjčil svůj mamutí pickup, na který jsme hodili dvě lodě, a já jsem si alespoň v neděli pokoušel představit, jaké to je být hrdým Texasanem ze státu ,,osamělé hvězdy". Řídil jsem obrovské auto, pil kolu po litrech, chroupal led, s každým jsem se dával do takových těch chlapáckých řečí, a přitom jsem si liboval, že nic na světě není lepší než Texas.

David už kolikrát sliboval, že přijede s rodinou k nám, do Česka. Až děti povyrostou, tak k nám všichni přiletí, ale bez kovbojského klobouku a vysokých bot. Na letišti je všechny čtyři naskládám do Fabie, vysvětlím jim, že nemáme klimatizaci a v autě jim rozdám čerstvý koláč, co napeče moje žena. V neděli zajedeme k naší mámě na doma uvařený oběd, aby poznali, jak chutnají brambory, když se uvaří a oloupou. Půjdeme se projít na Hrad a pak s Davidem skočíme k Hrochovi na pivo. Budu nejšťastnější, když se David rozhodne být alespoň na den Čechem. Vím, že se v něm určitě něco pohne, i když mě pak na letišti stejně poplácá po zádech a se smíchem řekne: "Víš, Mirku, nejlepší je stejně Texas."

MIROSLAV KONVALINA, Washington