číslo 21
vychází 16. 5. 2005

Názory, komentáře

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Co nám říká historie

Možná jste poslouchali. Třeba desetidílný seriál Marka Janáče o otaznících 2. světové války, anebo mé Dobré jitro na stanici Praha 8. května o konci války. Marek Janáč je o dvě generace mladší než já. Díval se pohledem člověka, který se zahloubal do starých dokumentů, mnohých konečně už otevřených k prostudování, a vytvořil skvělou mozaiku zvukových záznamů z té doby a vstupů pamětníků. Vlastně mu závidím. Tak to bylo, říkal si určitě, lidé by o tom měli vědět co nejvíc. Neprožíval tu tíseň člověka, který tu dobu prožil, a kterému se při práci na takovém dokumentu stále vnucovala neodbytná otázka: jak jsme to viděli, co jsme věděli a co ani netušili, čemu jsme uvěřili? Kde se vzal ten nebezpečný nedostatek prozíravosti politiků i obyčejných lidí, kteří mysleli jen a jen na osvobození od okupantů a věřili, že to je společný cíl všech? Nebo to bylo v té atmosféře přirozené a logické?

I mně teprve po letech vysvětlil historik pan Prášek z Prácheňského muzea v Písku, co se vlastně dělo kolem tehdy jedenáctileté holky. Také v Písku propuklo povstání 5. května. Lidé strhávali německé nápisy a zaplnili ulice. Z části našeho bytu na hlavní poště, ze kterého SAmani zabavili v průběhu války dva pokoje, protože prý musí hlídat citlivé centrum, se hnědokošilatí vojáci začali vytrácet. To kvůli nim se poslouchal Londýn pod dekou, a jeho znělku tatatatam otec pro její naléhavost tolikrát proklel. Tisíci dvěma stům vojáků wehrmachtu v píseckých kasárnách velel hejtman Kreuz, Rakušan, prý vcelku uvážlivý člověk. Hned v ten první rušný den slíbil tvořícímu se píseckému Revolučnímu národnímu výboru, že je ochoten vzdát se, ale není komu. Nabídku kontaktu s Američany, kteří už byli u Strakonic, rád přijal. 6. května večer po osmé hodině obsadila americká armáda Písek. Přijely tanky, transportéry a džípy. Američané, kteří vzali německou posádku do zajetí, tu byli pár dnů. Písecké holky sbíraly podpisy do památníčků a písečtí kluci se vozili na motorkách. 10. května začala od Českých Budějovic postupovat sovětská armáda. Američané se podle rozkazu stáhli na stanovenou demarkační čáru. A my jsme sbíraly do památníčků další podpisy už v azbuce. Nejeden s vykřičníkem: Za Stalina! Od té doby se říkalo, že Písek osvobodila Rudá armáda. Učilo se to ve škole a psaly se o tom historické záznamy. Američané jako by tu nikdy nebyli. Každý věděl, že to bylo jinak. A nejen v Písku.

Dobré jitro o konci války mě zavedlo za několika našimi předními historiky, Stanislavem Kokoškou, Jiřím Kociánem, Jaroslavem Hrbkem, Jiřím Šolcem a Josefem Velflem. Také za pamětníky, lidmi ze Svobodovy armády, kteří postupovali se Sověty, za ruským partyzánem, shozeným nad Brdy, a za bývalým členem České národní rady. Vedlo mě po stopách Američanů ve středních a západních Čechách, i těch, kteří je vítali. Už můžeme bez obav říct - kdo byli vlasovci. A že to byli právě oni, kdo zachránili svými zbraněmi Prahu. Jenomže přes všechny sliby sovětského velení, že jako vděk za boje v Praze budou pardonováni, byli zajati, postříleni, posláni na Sibiř. A slídilové z NKVD se neštítili ani vytahat z nemocnic jejich raněné. Pražské povstání tehdy zoufale čekalo na dodávku zbraní. Byly podepsány smlouvy se západními spojenci, na italské základně byla připravena britská letadla s nákladem zbraní, ale rozkaz k odletu byl na poslední chvíli zrušen. Důvod? Sověti nedali souhlas s přeletem nad "svým" územím. Sami ale zbraně nedodali, povstání prý přišlo nevhod. Krátce po konci války bylo dokonce prohlášeno za škůdcovské, zrádcovské, prostě za spiknutí.

Během natáčení Dobrého jitra mi neustále táhla hlavou Stalinova slova: "Kam šlápne bota sovětského vojáka, to je naše." Už to nebyla jen válka s nepřítelem, bylo to velké tažení za mocí. V povstání tedy nemuselo zemřít těch dva tisíce Pražanů a přes čtyři tisíce lidí na venkově. Komunista Josef Smrkovský, který nejrezolutněji prosazoval sovětské pokyny během povstání, byl na čtyři roky uvězněn, vyřazen z politického života. A naše vláda, než se stačila rozkoukat, byla donucena nejen přepustit milion Rusínů s Podkarpatskou Rusí Stalinovi, ale podepsat bezvýhradnou smlouvu o dodávce veškeré těžby uranové rudy. Ihned přijeli sovětští experti, a když byli odsunuti němečtí zajatci do Německa, Československo snaživě dodávalo pracovní síly pro doly tím, že zavíralo bez rozsudků režimu nepohodlné lidi a nutilo je pracovat ve zdraví a život ohrožujících podmínkách. Však také 18. května se otevřou brány památníku Vojna v bývalém trestaneckém lágru na Příbramsku k poznání současným generacím.

Když dostal americký generál Patton koncem války na tiskové konferenci v německém Erlangenu od jednoho novináře otázku: "Proč nedobyla Prahu vaše vojska?", odpověděl: "To vám mohu říct naprosto přesně - protože jsme dostali rozkaz nedobýt ji." Nikdo nestál o problémy mezi spojenci, které by tím vznikly.

Každý večer jsem během natáčení tohoto Dobrého jitra o konci války usínala s otázkou: mohlo zemřít méně lidí? Mohlo být méně škod? Na Dukle, při postupu vojsk i při povstání ve spleti protichůdných zájmů spojeneckých sil? Do jaké míry pomohla přizpůsobivost a poslušnost všech, kteří uvěřili, že jejich hlavním nepřítelem jsou zlí imperialisté ze Západu? Generace, které přehlédly ty imperialisty z Východu, by se měly znovu zahloubat do poznání historie. Snad už mizí z knihoven díla poslušných služebníků a lidí, kteří se zpronevěřili poslání historika. Vyšly paměti Alberta Pražáka, prvního předsedy České národní rady, a řada nových knih o osudových okamžicích českého národa. Sáhněme po nich, protože kdo nezná historii svého národa, jeho vítězství i prohry, může jen málo přispět k lepší budoucnosti. Jen jedno si zachovejme: hlubokou úctu a vděk těm, kteří prokazovali své hrdinství, ať přišli se západní nebo s východní frontou.