číslo 21
vychází 16. 5. 2005

Rozhlasová publicistika

PRÓZA V ROZHLASE

Od čtvrtka 26. do soboty 30. května, ČRo 3 - Vltava, 18.30 hodin

A já pořád, kdo nás to zneklidňuje

Variuji v nadpisu titul prozaického debutu Radky Denemarkové A já pořád, kdo to tluče, který právě letos na jaře vydalo brněnské nakladatelství Petrov. Autorka (nar. 1968) ovšem není ve světě stylizovaných vyprávění homo novus. Vystudovala bohemistiku a germanistiku na pražské filozofické fakultě, působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a také jako lektorka a dramaturgyně v pražském Divadle Na zábradlí. V roce 1998 publikovala monografii o divadelním a filmovém režiséru Evaldu Schormovi Sám sobě nepřítelem. Překládá z němčiny, zejména studie a divadelní hry. Scenáristicky se podílela na televizních dokumentech o význačných osobnostech českého divadla a literatury (mj. Jindřich Honzl, Evald Schorm, Alfréd Radok, Bohuslav Reynek).

Ve své prvotině se Radka Denemarková obrátil do divadelního prostředí, které je jí důvěrné známé. Už tato vstupní informace může vzbudit zájem. Chodíváme do divadla, vidíme hotový tvar inscenace, prožíváme onu specifickou atmosféru, ale jen nemnohým lze vstoupit do zákulisí i "zákulisí" a seznámit se s tímto tajemným, prastarým, rituály naplněným světem. A právě proto, že k nám divadlo přichází se zhuštěnými, sugestivními, znakovými obrazy světa, máme tendenci chápat i to, co se kolem něj děje, jako metaforu našeho vlastního potýkání se s životem.

Postavy, které se před námi v próze vztyčují jako při procházce strašidelným hradem, jsou od počátku hotové, jejich další rozvíjení se děje pouze vršením toho, co už o nich víme. Evropsky proslulý režisér Petr Buch, despota vyrovnávající se s minulostí drasticky tvořivým až sebedestruktivním gestem, připravuje v jakémsi pražském divadle premiéru hry neméně uznávané české dramatičky Birgit Stadtherrové, téměř asociálního outsidera, geniálního sobce alergického na své texty. Chystá se událost sezony, ale téma kusu se valí přes hranice inscenace do životů obou protagonistů a jim blízkých - nevlastní Birgitiny sestry, andělské Johanky, a dramaturgyně zmíněného divadla Klamové. Ostatní jsou už jen pozadím pro existenciální drama s existenčními důsledky. Tím, co oba hlavní antipody zaměstnává a také požírá, je jejich minulost, přesněji důsledky velkých dějin na malé životy. Jako miazmatický mok tyto klíčové epizody otravují (ve smyslu trávit nikoliv obtěžovat) finální fázi zainteresovaných životů. Kniha je plná temného, brutálního násilí, které v sobě skrýváme snad asi všichni, ale fakt, že svět ještě existuje, svědčí o tom, že se nám je většinou podaří uhlídat. Buch a Stadtherrová pouštějí své šelmy z řetězů, protože jejich chorým duším a vůlím nelze jinak. Rozpoutané peklo je sugestivním varovným obrazem - ano takové by to mohlo být vždycky a všude. Na účinku se výrazně podílí obrazivý, až opulentní jazyk a s ním související optika vypravěče, který nám v klíčových okamžicích realitu představuje jakoby přes zvětšovací a ještě k tomu křivě odlité sklo.

(áš)