číslo 22
vychází 23. 5. 2005

Názory, komentáře

IN MEDIAS RES

Jako neřízená střela

Představte si, vážení čtenáři, takovou absurdní situaci. V zemi, ve které žijeme, by nastala absolutní svoboda. Každý by si dělal, co chtěl. Také novináři by si psali, co chtějí, každý by měl svůj názor a ten by prosazoval. Šéfredaktoři by jenom řídili noviny a do ničeho by nemluvili. Vydavatelé a majitelé novin by neovlivňovali jejich obsah a na podezřívavou otázku, jestli to přece jen trochu nedělají, by odpovídali rezolutně: "V žádném případě." Společnost by se ubírala směrem, kterým se ubírají tisíce myšlenek a názorů tisíců novinářů a publicistů. Jednou tak a jindy tak. Protože by neexistovala žádná jednotná idea, podle níž by se dalo řídit, řítila by se tato země vpřed jako neřízená střela.

Ale vždyť ono to tak je, vždyť to, co popisujete, se přece odehrává! upozorní mě vnímavější čtenář. Cožpak novináři netvrdí, že si píší, co chtějí? A cožpak existuje idea, kterou bychom společně vyznávali?

Je to tak. V poslední době jsem zaznamenal u několika novinářů, v jejich článcích o novinářské práci, dokonce jakési projevy zoufalství. Týrají se neustále otázkou, jestli je něco bílé nebo černé, jestli názor, který právě zastávají, je správný. Jestli mám být takzvaně objektivní, to znamená přinést argumenty z obou stran a závěry "ať si udělá každý sám", nebo nebýt, probůh!, objektivní a zastat se třeba oběti proti vrahovi. Nevím.

V dávnějších dobách to bývalo jinak: Nad vším stál boží zákon. Panovník a intelektuálové v jeho službách (například Goethe) vytvořili podle něho plán, manuál, mapu, kterými se ostatní řídili. Lidé, podobní dnešním novinářům, měli klidné spaní, mimo jiné i proto, že neměli většinou důvod se obecně uznávanými a k lidstvu přátelskými božími zákony neřídit a své názory formulovali v jejich rámci. Od té doby uplynulo mnoho let a člověk je měřítkem sám sobě. Letíme vpřed jako neřízená střela.

Být měřítkem sám sobě a nemít žádný manuál je těžká věc, a nejen pro novináře. Filozof Václav Bělohradský nazývá takový stav katastrofou, kdy bez pohledu zvnějšku "nerozumíme ani tomu, co děláme, ani tomu, co chceme dělat". Pohledem zvnějšku ovšem nemíní ani zdaleka boží plán nebo boží mapu, jen jakési lidské mapy, které by měly být limitovány pouze pořádnou dělbou moci a určovány obranou hodnot evropské civilizace, všeho, "co v ní mělo výši". A v tom je, myslím, hlavní problém a zásadní rozdíl mezi časy dřívějšími a dnešními. Každý lidský plán zůstává jen lidským dílem a bez opravdového pohledu zvenčí, to jest bez božího oka, relativisticky zmatený.

Víme dobře, že žádný z dnešních filozofů nemá odpověď na to, co dělat. Nikdo už nemá odvahu ani vůli k tak radikálnímu apelu, jako byla například kdysi výzva "posledního lancknechta" na otázku, kam se máme ubírat: "Zpět. Protože před námi je propast."

Zpátky to prý nejde a zastavit nebo zadržovat překotný a strmý postup není zatím v lidských silách. Tak se aspoň podívejme, kam to padáme. Vraťme se k všednímu životu a médiím. Zábava se stala jejich úkolem. Deníky a také například Česká televize se dále zvolna bulvarizují. Sami novináři si to zdůvodňují takto: "Češi už nepotřebují informace, potřebují vyplnit volný čas." (Lidové noviny v článku o bulváru po česku 23. dubna 2005) Takových výroků a jim podobných argumentů bychom našli bezpočet. Zaujme na tom jedna věc: pohrdání čtenáři a diváky, masou lidí. Ale ptejme se dál: Není toto pohrdání oprávněné?

Kdo koho vlastně ovlivňuje v tomto kolotoči zábavy a legrace, banálně připomínajícím ten známý tanec na palubě Titaniku? Působí opravdu tak výrazně média na veřejnost, nebo spíš ovlivňuje smíchu a zapomnění chtivá veřejnost média? Nejsou to nakonec lidé, čtenáři, kteří "si koupí nebo nekoupí" noviny, podle toho, co v nich je? To rádi zdůrazňují vydavatelé bulváru.

Mělo by se teď říci, že v rovnici veřejnost-média jsou to novináři, kterým chybí odpovědnost. Ale odpovědnost za co a v jakých naměřených hodnotách? Jaká jsou pravidla? A kde je manuál? Vždyť hranice morálky, kterou každý novinář posouvá, je dána jenom tím, jak ho vychovala jeho maminka. A ta maminka...

V časech vysokého stupně relativity hodnot je přesto osoba novináře tím, kdo zhoršuje atmosféru směrem ke zlu nebo třeba i násilí. Proč? Za prvé, protože má tu možnost. Za druhé: není snad pravda, že člověk má spíš sklon ke zlému než k dobrému? A proč to dělá? Protože má tu možnost, a tak dále, pořád dokola. (A taky je za to víc peněz, že ano?)

Kam se tedy řítíme? Publicista Miloš Čermák v jednom článku naznačuje směr: noviny - internet - blogeři. A doufá, že nás (tj. noviny, média) snad ti blogeři zachrání. Od čeho? Od nezájmu lidí, čtenářů, diváků, uživatelů internetu. V tomtéž článku uvádí však jen tři události, které opravdu zaujaly veřejnost: smrt princezny Diany, skandál Clinton-Lewinská a 11. září 2001. Tehdy byl zájem lidí opravdu velký, tak velký, že se internet málem položil. Noviny a televize na tom byly jistě taky dobře.

Média zprostředkovávají informace nulového obsahu, protože opravdu důležité není v podstatě nic. Je to jejich vina, že politika je pořád stejná (tady se nulový vliv médií projevuje například v jinak neuvěřitelných paritách stran - v USA, ve Velké Británii nebo u nás je to většinou 50:50), kultura je nevalná a věda je u konce svých možností? To, co dělají blogeři, není, podle mého názoru, osvěžující impuls pro média, ale spíše truchlivé svědectví o jejich sestupném vlivu na společnost. Tisíce a možná miliony blogerů píší tak zábavně (a také zaujatě, upřímně a nedokonale), že je to opravdu radost si počíst. Hodnota těchto inflačních masmédií (stejně jako tisíců knih denně vydávaných na celém světě v inflaci literatury) je taková jako hodnota tisíců pokynů pro směr letu jedné nakonec neřízené střely. Blogeři přinášejí určitou naději. Jakou? Až bude blogovat každý, média přestanou existovat. Protože média budeme my všichni.

PETR KOUDELKA