číslo 22
vychází 23. 5. 2005

Rozhlasová publicistika

POEZIE V ROZHLASE

Sobota 4. června, Český rozhlas 3 - Vltava, 22.45 hodin

V meandrech světla

José Ángel Valente patří mezi básníky, kteří se jen těžko dají zařadit. Jejich poezie neznamená výrazný předěl v rámci národní básnické tradice, ani vyvrcholení určitých dobových tendencí. Neznamená žádný mezník pro španělskou poezii, zato v poezii světové strmí jako jeden z těch velkých osamělých hlasů, které se občas objevují a které se vznesou tak vysoko, že se je jen málokdo odváží následovat, a pokud se o to pokusí, z nedostatku kyslíku jenom pokašlává. Dante, Blake, Hölderlin, Rimbaud, Kavafis, Mallarmé, Celan a Valente. Tyto básníky rozděluje rozdílnost stylů, podmíněnost životním osudem i to, co chtějí říct. Všechny ale spojuje přirozenost jejich hlasu, bytostná touha po sdělení i chápaní poezie jako prostředku k uchopení neuchopitelného, k vykreslení neviditelného.

U těchto básníků jsou životy podružné, dobová podmíněnost v jejich verších potlačená, rozmělněná a nakonec vyklenutá do mytického, nebo snad mystického oblouku, který se rozkročí mimo čas. Přesto se alespoň některé rysy Valenteho poezie - sklon k elegičnosti, pocit ztráty někoho blízkého, posedlost světlem - dají číst i jako hlubotisk básníkova často nelehkého osudu. Jeho život ohraničují data 1929 a 2000. Každý, kdo je částečně obeznámen s moderní španělskou historií tuší, že život španělského básníka - a netýká se to samozřejmě pouze Valenteho - musela v té době nutně poznamenat zkušenost občanské války a dlouhé diktatury generála Franca. Nástup diktatury pak pro mnohé znamenal nucený exil, doslovnou i přenesenou ztrátu půdy pod nohama. Platí to i pro Josého Ángela Valenteho. Tím je daný i jeho počáteční příklon k sociálně angažované svědecké poezii, která ho poprvé a naposledy postavila do jedné řady s jeho generačními druhy. Exil ho neuvrhl do náručí plačtivé nostalgie, ale umožnil jeho veršům hluboké zvnitřnění, zavinutí do sebe, které nakonec dovedlo jeho poezii k jednomu z nejosobitějších hlasů.

Podobně utlumené jako vlastní životní epizody jsou ve Valenteho poezii tiše přítomny také jeho četby, španělští mystikové v čele se svatým Janem od Kříže, staročínští taoisté, pojednání o kaligrafii jako o umění, které pomáhá slovům proniknout za svou vlastní hranici. Valente není básník učený, nýbrž znalý. A znalosti nečouhají z jeho básní jako sláma z bot - pokušení, kterému jen těžko odolávají někteří z jeho epigonů. Jeho verše jsou jakoby neokázale prostoupeny touhle moudrostí věků, která se přirozeně stává součástí Valenteho jedinečného básnického prostoru.

Pro cyklus ČRo 3 - Vltava Svět poezie z vlastních překladů připravil Petr Zavadil. V režii Aleše Vrzáka účinkují Jana Franková a Jan Vlasák.

(pz)