číslo 22
vychází 23. 5. 2005

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 30. 5. 2005 ČT 2 - 21.30 hodin

Zvýšenou rychlostí k lepším službám

Francouzský komik Jacques Tati (1908-1982) své filmy, v nichž hrál a současně je režíroval, chystal s mimořádnou pečlivostí. Mezi jednotlivými projekty sice zely dlouhé časové průrvy, avšak každý z nich se trvale zapsal do dějin kinematografie. Tati stvořil typ roztržitého, nešikovného človíčka (později opatřeného jménem Hulot), jenž šířil zmatky tím větší, čím více chtěl pomáhat. Značný vzrůst a přihrbenost mu propůjčovala neopakovatelný vzhled, umocněný klátivým pohybem, ostatně právě situační humor tu dominoval. Tati svého hrdinu zprvu konfrontoval s usedlostí a pohodlností jeho bližních, do jejichž života vnáší vzruch, ale záhy se zaměřil na civilizační vymoženosti, které v kombinaci s panem Hulotem vytvářejí třaskavou směs.

ČT připravila záslužnou přehlídku všech význačných Tatito filmů, doplněných i snímky zcela neznámými - Tati je natáčel ve 30. letech a sloužily mu hlavně jako pohybové studie. Mají však i velkou hodnotu dokumentační, protože zaznamenávají jeho kabaretní výstupy. Dokládají Tatiho všestrannou sportovní průpravu, jak ukazuje boxerská groteska Pěstuj si svou levačku. Další kraťoučkou hříčku Škola pošťáků pak můžeme považovat za předstupeň jeho celosvětově slavného debutu Jede, jede poštovský panáček (1947). Tati jej původně natáčel barevně, ale s laboratorním zpracováním nebyl spokojen, takže film se nakonec promítal jako černobílý. Až po bezmála půlstoletí byla rekonstruována původní verze, tlumená do jakoby setřených, zašlých, zahnědlých odstínů. To byl hlavní důvod - na tehdejší vkus, diktovaný sytostí Technicoloru, se výsledek zdál "málo barevný".

Tati své vyprávění zasazuje do prostředí malého městečka, kde právě slaví pouť a kam přijeli kolotočáři. Skládá je z množství drobných postřehů, aby zručně načrtávanou mozaiku posléze proložil několika průběžnými motivy (sličný kolotočář pokukuje po sličné dívce, nevraživě sledován svou partnerkou; v hospůdce se schází společnost bodrých místních strejců) a zejména uvádí na scénu pošťáka Františka, posedlého touhou vyrovnat se rychlostí americké poště.

Tati se hlásí k němé grotesce - připomeňme aspoň vztyčování vysokého sloupu. Jeho František se ustavičně potýká s nejrůznějšími předměty (třeba hráběmi nebo stříkající hadicí), ale komika prýští i z obratnosti, s jakou se dokáže vyhnout hrozící kolizi. Ke krásným pantomimickým skvostům patří scéna, kdy se už notně podnapilý snaží nasednout na nerozlučný bicykl. Nápaditě však byla k humorné nadsázce využita i zvuková složka, ať již je to bzučení vosy, po níž se František marně ohání, nebo rachotivý praskot lámajících se polen, jimž se František bleskurychle vyhýbá, aniž tuší, že ve skutečnosti kdosi vzepřel dřevěnou podporu u svého vozu.

Film si pohrává s přeléváním významů, jak se projeví třeba ve scéně, kdy František začne předjíždět peloton cyklistů a úplně je splete. Některé výjevy sahají k morbidnímu humoru - třeba když pošťák vpadne do domu a žertuje se slavnostně oblečeným mužem, aniž tuší, že ve skutečnosti jde o smuteční oblečení: jakmile za sebou zavře dveře, spatříme nebožtíka v rakvi.

Celé vyprávění komentuje stařenka, vedoucí si kozu. Zosobňuje lidovou moudrost i nadhled, neboť sama nezúčastněna může glosovat skutky svých bližních. Nikoli náhodou právě ona veze Františka, již vyléčeného z "americké rychlosti", na bryčce a udílí mu rady do života.

JAN JAROŠ

Úterý 31. 5. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin

Válka podle médií

"Válka o Irák trvala sedm set dvacet hodin. Snažil jsem se sledovat všechny důležité události, snažil jsem se být u všeho. Ale bylo naše zpravodajství objektivní?" uvažuje žurnalista Danny Schechter. "Vláda prezidenta Bushe využila útoku z 11. září jako záminky pro uskutečnění tajných plánů k invazi do Iráku, které měla připraveny už před tímto datem. Média byla zmobilizována, aby podporovala válku proti teroru. Ameriku zaplavila vlna patriotismu. Televizní moderátoři si připnuli na klopy vlaječky..." takto uvažuje průvodce pořadem, který natočila britská produkční společnost Globalvision. Nejde o objektivní nezaujatou analýzu, ale naopak o vášnivě zaujatý pohled člověk, který události interpretuje svým autorským pohledem. Má pravdu on nebo mediální tým prezidenta Bushe? Uvažujme všechny argumenty a nehledejme jednobarevné odpovědi. O ty vlastně nejde, tento film nás především upozorňuje na možnosti využití a zneužití médií v moderním globalizovaném světě.

Středa 1. 6. 2005 ČT 2 - 20.00 + čtvrtek 2. června, ČT 2 - 21.45

Každý člověk se může změnit

Bratři Tavianiové se proslavili mnohými filmy, najmě venkovskou freskou Padre padrone o cestě negramotného mladíka za vzděláním. K jejich posledním dílům náleží přepis Tolstého románu Vzkříšení, který pořídili v televizní produkci. Na ploše tří hodin oživují dávno odvátý svět carského Ruska, soustředěni především na mravní dilemata, v dnešní době snad až nepochopitelné: ve váženém knížeti, přísedícím u soudu, se ozve svědomí, když si přizná, že souzenou dívku kdysi svedl a tím vlastně zavedl na scestí. Tavianiové starostlivě vykreslili každý detail, pečlivě přiblížili každý záchvěv zjitřeného lidského nitra, ale přesto se nevyhnuli staromilské popisnosti.

Finský režisér Aki Kaurisäki se oproti kostýmnímu dramatu bratří Tavianiových obrátil k současnosti, ale také se zabývá až (sebe)obětavou ušlechtilostí. Jeho snímek Muž bez minulosti čerpá z oblíbeného půdorysu - hrdina postižený ztrátou paměti si buduje novou identitu, často protikladnou k jeho bývalé existenci. Přepadne ho parta výrostků a zbije do bezvědomí. Neví, kým je a odkud přijel, ale své štěstí nalézá v bědných slumech. Ačkoli vyprávění přesně postihuje sociální dno, je toto zaměření posledním, co by Kaurismäkiho zajímalo. Zvolené prostředí, kde lidé přebývají ve zrezlých kontejnerech, se stává pouhým pozadím, na němž se rozvíjejí notně modelové situace, které svou záměrně prkennou toporností balancují na rozhraní mezi vážností a jejím parodickým shazováním. Naznačuje to už jedna z úvodních scén: u těžce zraněného muže je konstatován skon, když mu ustanou životně důležité funkce, načež se nemocný, nikoli nepodoben Frankensteinovu monstru, znenadání vztyčí a toporně, s vytřeštěným zrakem odchází z nemocnice...

(jš)

Čtvrtek 2. 6. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin

Jak rozhlas pomáhal pražskému povstání

Jednu ze slavných kapitol Československého rozhlasu připomíná dokument Boj o rozhlas. U jeho zrodu stáli režisér David Bonaventura, redaktor Václav Žmolík, organizátor unikátní rekonstrukce bojů o rozhlasovou budovu Alexandr Pícha a policejní kapitán Radek Balaš. Byla to náročná práce, plná hledání v archivech i rozhovorů s pamětníky. "Naštěstí je v rozhlasovém archivu zachyceno téměř vše podstatné, co rádio v oněch květnových dnech vysílalo, což nám přípravy snímku trochu ulehčilo," říká Václav Žmolík.

Role Československého rozhlasu v Pražském povstání byla podle něho obrovská. "S názory, že se mohlo čtyři dny počkat a bylo by méně mrtvých, rozhodně nesouhlasím. Rozhlas tehdy v rámci povstání vykonal mimořádnou práci. Ono by se komunistům náramně hodilo, kdyby se v květnu 1945 rozhlas nevzbouřil a kdyby žádné povstání nebylo - osvobození Prahy by tak logicky bylo připsáno pouze Sovětské armádě. Rozhlas ale už 5. května volal o pomoc, burcoval lidi a vlastně je vyzýval, aby vzali věci do svých rukou," vysvětluje Žmolík, který se ujal role průvodce dokumentárním filmem. Do něj byly začleněny i ukázky z rekonstrukce bojů kolem rozhlasu a v rozhlasovém domě, která proběhla 7. května letošního roku. Díky rekonstrukci a přípravám na ni byly až letos objeveny některé nové skutečnosti.

"Existuje slavná fotografie, která zachycuje, jak na rohu dnešní Balbínovy ulice leží několik mrtvých civilistů. Soudilo se, že to jsou Češi, až teď se přišlo na to, že ti mrtví jsou Němci, kteří byli vedeni našimi povstalci, utekli jim a zaplatili to životem," popisuje Václav Žmolík jeden z překvapivých objevů. Vzápětí dodává: "Jako občana této země mě překvapilo, že všechny akce k oslavám konce války zorganizovali konkrétní nadšenci, nikoliv oficiální struktury. Platí to o rekonstrukci bojů o rozhlas i koneckonců o zmíněném dokumentu."

(top) 

Pátek 3. 6. 2005 NOVA - 22.40 hodin

Je americká demokracie obranyschopná?

Jakou reakci na teroristické útoky islámských extremistů lze ještě přijmout jako přiměřenou? Takovou otázku ve své politické fikci Stav obležení zkoumá režisér Edward Zwick. Je to film nevyvážený: první polovina vyprávění, která sleduje marné pátrání po atentátnících, se nijak neliší od běžných akčních historek, ovšem druhá načrtává závažnější aspekty. Teprve později zaujme: v New Yorku, kde vypuká panika a obyvatelstvo se bojí dalších útoků, je vyhlášeno stanné právo a do internačních táborů putují tisíce lidí "podezřelého původu".

Všemocný generál (Bruce Willis), jenž s prezidentovým vědomím akci nařídil, se však nehodlá vzdát nabyté moci - až odhodlaný vyšetřovatel FBI Anthony Hubbard (Denzel Washington) jej s nasazením vlastního života přichází zatknout. Předtím Hubbard pronese dojemně vlastenecký proslov, že zavedením represí by se Amerika ocitla přesně tam, kam ji chce nepřítel zahnat, přejala by jeho metody. I rozestavění ústředních postav je zajímavé - černošský detektiv a jeho arabský kolega, zastupující do nedávna přezírané menšiny, si počínají obezřetně; ostatně vše, co vybočuje z mezí "zdravého rozumu", se vymstí.

Hojnost závažných motivů nelze přehlédnout, i když populistické zpracování je odsunulo do roviny nezávazného koloritu, který jen dodává potřebnou dráždivost. Nakonec zůstala jen velkohubá slova a rozmáchlá gesta namísto preciznějšího proniknutí do rozpoložení lidí vystavených tlakům z kloubů vymknuté doby. Ale také nalezneme trochu sebereflexe - vždyť sami Američané pomáhali fanatické zabijáky školit; a nyní sklízejí plody své nedávné politiky.

JAN JAROŠ

Sobota 4. 6. 2005 ČT 1 - 17.30 hodin

I velryby tančí

V názvu snímku Steva Lichtaga Tanec modrých andělů je skryta jednak metafora, jednak obdiv autora filmu k velrybám. "Jsou to tvorové, kteří - alespoň pro mě a v tom filmu - tančí. Jsou symbolem něčeho nadpřirozeného, něčeho vděčného. Tedy andělů," říká k tomu režisér. Film se natáčel v Karibiku, asi 150 kilometrů severně od Dominikánské republiky. Místo bylo dáno dobou natáčení. "V zimě, kdy se natáčelo, se velryby shromažďují právě tam a maminy tam vodí své dětičky," vysvětluje Lichtag. Vedle velryb je protagonistkou snímku i mladá dívka upoutaná na invalidní vozík. Ta ve svých snech utíká právě k velrybám. "Jde tak i o příběh lidský; ten film není jenom o velrybách," upozorňuje iniciátor filmu. Záběrů s nádhernými mořskými tvory je ale většina.

Samotné filmování v oceánu nebylo jednoduché. "Přestože už jsem natáčel třeba se žraloky, tohle natáčení bylo asi nejtěžší, jaké jsem kdy zažil. Myslel jsem si, že natočit velryby je jednoduché: jsou velké, tak se k nim přiblížíme, velryby tam zůstanou a my je natočíme. To byl ale zásadní omyl," vzpomíná filmař a pokračuje: "Při téhle práci jde vlastně o jakési stopování, které je velice náročné. Na malých gumových člunech jsme hledali ty typické výfuky, tedy pšouknutí velryb. Podle toho jsme za nimi jeli. Jenže velryba se nadechne, vydechne a zmizí. Pak se musí odhadovat, kam vlastně pluje, nadběhnout jí a jezdit za ní tak dlouho, až vás akceptuje. Velryby jsou totiž velmi plaché," vypráví Steve Lichtag. Za první tři dny se velkému mezinárodnímu štábu na osm kamer podařilo natočit pouhých šest vteřin.

Filmový materiál nakonec čítal asi 150 minut, filmařům se dokonce dvakrát podařilo dostat se velrybám pod břicho. "To jsem si od začátku přál, poprvé se nám to povedlo až po týdnu intenzivní práce," doplňuje Lichtag. Snad ještě obtížnější bylo ale neustále udržovat optiku v čistotě. "Bylo by špatné, kdyby ve chvíli, na kterou dlouho čekáte, byla přes objektiv nějaká šmouha nebo nečistota," upozorňuje režisér.

TOMÁŠ PILÁT

Neděle 5. 6. 2005 NOVA - 13.40 hodin

Zelená karta

Američanka Bronte Parrishová je půvabná, ale poněkud upjatá vegetariánka, nekuřačka, abstinentka a bojovnice za ekologii. George Faure je francouzský emigrant, spontánní a bezprostřední, labužník holdující biftekům, cigaretám a vínu. Jak se vůbec tihle dva mohli stát manžely? Jednoduše. Bronte si chce pronajmout byt s obrovským skleníkem, podmínkou majitelů je však manželský pár. George potřebuje povolení k práci a pobytu v USA, tzv. zelenou kartu. Formální sňatek, jehož prostřednictvím dosáhnou splnění svých snů, je otázkou půlhodinky.

Režie Peter Weir. Hrají Andie McDowellová, Gérard Depardieu, Bebe Neuwirth, Gregg Edelman, Robert Prosky, Ethan Phillips, Mary Louise Wilson, Lois Smith a další.