číslo 22
vychází 23. 5. 2005

Zpět na obsah         

Televize
a film

FILM

Zážitek z dětství může ovlivnit celý život

Jeden ze dvou či tří nejsilnějších domácích filmů první poloviny letošního roku (vyrobený v koprodukci s Makedonií) má bohužel smutnou šanci být v záplavě zvučnějších titulů přehlédnut. Velká voda Ivo Trajkova, rodáka ze Skopje a absolventa FAMU, nepřichází totiž do kin s masivní reklamní podporou, okázalou premiérou ozdobenou celebritami, ani v imponujícím počtu kopií - pro Česko jich bylo vyrobeno jen pět. Není divu, vždyť už natáčení se kvůli nedostatku peněz proti původnímu plánu poněkud zdrželo. Nicméně film je událostí hodnou zvýšené pozornosti, protože jde o dílo mimořádně expresivní svou naléhavostí a hloubkou výpovědi i filmařskou vytříbeností. Trajkov (Kanárská spojka, Minulost) našel své téma v románu Živka Činga, odehrávajícím se těsně po druhé světové válce v sirotčinci - ve skutečnosti tvrdě vedené polepšovně - pro děti "poražených nepřátel". Rámec snímku tvoří bolestné vzpomínání starého muže na zážitky z dětství, jež se odehrávalo v prostředí lágru s drsným režimem, kde se dětem násilím snažili vštípit komunistické myšlení.

Režisér vidí poměry panující v tomto kvazi nápravném zařízení stejně jako drama dvou malých přátel, které se tu odehraje a tvoří páteř snímku, důsledně očima hlavního hrdiny, chovance Lema. Jeho osamělost, touha po příteli, nerovný zápas s vychovateli i dramatické střetnutí, jež se stane pro oba osudným, jsou zobrazeny, či spíše intenzivně prožity a procítěny prostřednictvím senzitivního chlapce, který se sice vzepne k činu, ale v rozhodujícím okamžiku selhává. To, co se v těchto chvílích odehrává v lágru, ale hlavně v Lemově duši, určuje jeho další léta a poznamenává i poslední okamžiky před smrtí.

Sašo Kekenovski jako Lem v Trajkovově Velké vodě; režisér spolupracoval při výběru dětských představitelů s Ukrajincem Mikolou Hejkem, který "může" i za objev hlavního představitele Kolji ve Svěrákově stejnojmenném filmuTrajkovovi se zdařilo mistrovsky vyjádřit bezútěšný rytmus táborového života, složité předivo vztahů malých vězňů a věznitelů i dospělých mezi sebou, zběsilost a fanatismus myšlení a konání vyznavačů Titova komunismu (který nebyl patrně o mnoho "lepší" než v ostatních totalitních zemích, to jen později se jeho vnější podoba a hlavně pověst poněkud zmírnily díky tomu, že jugoslávský vůdce se nepohodl se Stalinem). Máme příležitost vidět čistou filmařinu, jaká se neobjevuje příliš často, neklid a pohyb, dramatické ticho při němž se tají dech, úsporné dialogy, obdivuhodný, zřídka viděný soulad obrazu a zvuku, výmluvné detaily tváří i velké celky dětského davu na "apelplacu" lágru. Svědčí o kvalitách snímku, že ačkoliv má, alespoň na první pohled, poněkud odtažitý námět - zajímá snad někoho, co se dělo před šedesáti lety v dětském lágru kdesi daleko? -, jeho filmařské kvality potěší oči a uši, jeho sdělení zasáhne srdce.

AGÁTA PILÁTOVÁ