číslo 22
vychází 23. 5. 2005

Tipy ČRo

Neděle 5. 6. 2005 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.05
Repríza 9. června, ČRo 2, 14.30

TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ - 519

Rozvahou a pílí

Praha se mi prostrannější i lidnatější zdála nad Florencii. Též jsou ulice širší, a poněvadž okna paláců a domů krásných zde ze skla jsou, ne tak ošklivě se vyjímají jako rozbitá a roztrhaná okna z papíru, jak je vidíme ve Florencii. Čechové jsou lid udatný, silný a tuhý, soldáty dobré dávají a v zemi své i mimo ni těžké války měli. Sprostý lid rád halas a tartas tropí, drsný, svárlivý jest, najmě při truňku, jemuž nad slušnou míru holduje.

Párkrát jsme s našinci zabrousili do krajin cizích, vzdálených, ba exotických. Dopřejme si toho potěšení pohlédnout na otčinu očima cizincovýma. V tomto prvním případě to byl zrak anglického cestovatele Edwarda Browna, jenž spočinul na matce měst v době, když císař a král Leopold oslavoval dvacetiletí svého panování.

Čechy bývaly samostatným královstvím. Dnes tato země poslouchá císaře. Je velmi dobrá, ale vnitřní i vnější války ji velmi oslabily. Praha je město stejně prostranné, jako je Londýn dlouhý. Stejně jako třináct set lékárníků v Londýně postačí na důkaz, jak náramné je to město, dva tisíce pražských jezuitů dokazuje rovněž ledacos. Takto nás viděl za dalších dvacet let nato, v roce 1695, pařížský lékař Charles Patin.

Urození císařští služebníci sedí v černých šatech a pláštích ve vysokých kolegiích a mluví většinou paterým jazykem, totiž latinským, německým, českým, francouzským a italským. Studiem i cestováním velikou osvojili si způsobilost, k čemuž mnoho přispívá dobře opatření kolej jezuitská v Praze. Co pak ženských se tkne, mnohé přepěkné jsou, najmě ty, jež bílou kůži a černé oči a vlasy mají, což na jiných místech vzácné, v Čechách však dosti časté jest. Nevíme, zda Carl Redl v roce 1710 na Moravu ani do Slezska opravdu nezavítal (píše pouze o Čechách), ale podle zmínky o přepěkných ženách tam prostě být musel. Inu, již tehdy se pod pláštíkem Čech přikryly i dvě další historické země. A ten omyl tvrdošíjně trvá dodnes.

Království české je nejpustší končinou, kterou jsem viděla v Německu. Spisovatelka lady Wortley Montagueová byla v zeměpisném názvosloví anglicky bohorovná - bez skrupulí šoupla v roce 1716 České království do Německa. I ostatní její názory hraničí mnohdy s urážkou. Vesnice jsou tak ubohé a poštovské domy tak bídné, že čistá sláma a dobrá voda jsou dobrodiní, s nimiž se vždy nesetkáme. Na lepší ubytování není naděje. Ne nad vším českým se však aristokratický nosík, přicestovavší zpoza Kanálu pohoršoval. Urození lidé žijí v Praze velmi mírným nákladem, ježto všeho je zde nadbytek, zejména nejlepší pernaté zvěřiny, jaké jsem kdy okusila. Tím ovšem milá lady příděl uznání vyčerpala a po zbytek své zprávy svůj čichový orgán už pouze krčila: Pražanky odívají se podle vídeňské módy, asi na ten způsob, jakým lidé z Exeteru napodobují Londýňany. Jejich napodobení je výstřednější než originál. Není snadnou věcí popsati, jak podivně se pak vyjímají. Taková osoba je tak zakuklena svým oděním od účesu do spodniček, že by pro informaci cizinců potřebovala na zádech nápis "Totoť jest ženská" stejně naléhavě, jako onen malíř musil na svůj hostinský štít s medvědem připsat "Totoť jest medvěd". Je to věc názoru. Některé jízlivé jazyky tvrdí, že právě Angličanky by měly nosit na zádech... No, ale nebudeme jim to vracet, že ne.

JOSEF VESELÝ