číslo 23
vychází 30. 5. 2005

Hudba

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE

Pěvkyně, která neklouzala po povrchu

Marta Krásová patřila k slavné gardě pěvců Národního divadla, do jehož souboru byla angažována roku 1928. Její vzácný hlas, velký rozsah, který obsáhl přes dvě oktávy, i jímavý přednes zdobily operní představení českého i světového repertoáru éry Otakara Ostrčila i Václava Talicha. Přesvědčivým důkazem je i CD s výběrem ukázek jejích rolí - Operní recitál Marty Krásové (Radioservis). Obsahuje mj. árie z oper Ch. W. Glucka, B. Smetany, Ch. Gounoda, P. I. Čajkovského, G. Verdiho a v závěru cyklus písní Jaroslava Křičky. Na přípravě alba se podílel i hudební redaktor Českého rozhlasu Ivan Ruml, kterého jsme požádali o odpovědi na několik otázek.

Co vás nejvíc zaujalo na hlase Marty Krásové?
Marta Krásová zemřela před 35 lety. Slyšel jsem ji živě ještě jako dítě při představení Rusalky, tehdy zpívala svoji parádní roli - Ježibabu. Pamatuji si, jak její hlas zaplnil prostor Národního divadla a jak se téměř chvěla všechna skla i nádherný lustr. Přitom nešlo o silácký výkon, který by vyplýval z nežádoucího přepínání. Později jsem se sešel s Martou Krásovou při poslechu rozhlasového vysílání a gramofonových desek. Mohu dnes bezpečně potvrdit, že její hlasová technika je brilantní, velmi podobná technice norské sopranistky Kirsten Flagstad. Oceňuji především celistvost hlasu, kde nepostřehnete přechody rejstříků. Pěvkyně lehce stoupala do výšek a hluboké tóny nemají nepěkné prsní zabarvení, které dnes bohužel slyšíme dokonce i v prestižních operních domech světa. Jak správně řekl dirigent Richard Bonynge: hlas použitím hrudních tónů nepatřičně zhrubne a ve střední poloze se objeví nežádoucí díra. A tam by přece měla znít ta nejkrásnější kantiléna, kterou Marta Krásová ovládala přímo s aristokratickou elegancí.

Máme dnes v altovém oboru za Martu Krásovou náhradu?
Myslím, že nemáme. Každá velká osobnost je jedinečná a nenahraditelná. Samozřejmě je zde řada nových talentů, které mohou mít zase jiné přednosti, možná i tmavší barvu, rychlejší koloraturu. Nikdo však nemůže Martě Krásové upřít, že to byla skutečná dáma operního zpěvu. Ta noblesa se neprojevuje pouze v hlase, ale také ve vystupování, v jevištní prezentaci a také v tom, co určitý umělec vyzařuje. Na druhé straně si myslím, že napodobování někoho může být velice škodlivé. Každý by měl především rozvíjet svou vlastní osobnost a být sám sebou.

Které z jejích rolí byste obzvlášť vyzdvihl?
Na nedávno vyšlém kompaktu se nedalo během necelých sedmdesáti minut zachytit všechno. Zbývá řada snímků Marty Krásové, které nebyly novodobě zpřístupněny. Například její Kostelnička má téměř mrazivou dimenzi. Velké bylo její pěvecké umění v Doně Isabele z Nevěsty messinské a určitě bychom neměli zapomínat na hraběnku v Pikové dámě. Z úst pamětníků jsem se dozvěděl, že byla rovněž skvělou princeznou Eboli. V žádném případě nelze opomenout písňovou tvorbu, jíž byla Marta Krásová zaujatou interpretkou. Nebyla to žena, která by klouzala po povrchu a hnala se slepě za pomíjivou slávou. A právě tento vzácný rys je na ní velmi sympatický.

(ap)