číslo 23
vychází 30. 5. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Zahrajem si na vojáky...

...máme flinty a bodáky, zpívávaly si kdysi děti v čítankách a snad i ve skutečnosti. Tedy v těch dávných dobách, kdy si ještě zpívaly a nečučeli do obrazovek a monitorů. Ale dětské hry samy o sobě - tedy především hry na někoho, nejlépe na nějaké opravdové povolání, určené dospělým - jsou tu stále s námi, pouze jsou hrány dětmi, které se zatím staly dospělými lidmi. Nemohu to zodpovědně posoudit, mé vlastní děti už přestaly být dětmi, ale přesto mám pocit, že jsem nějak dlouho neviděl hrát si děti doopravdy na indiány, na kovboje nebo třeba na konduktéry. Tím více však vidím hravých dospělých, projektujících se - no třeba zrovna do těch kovbojů a všelijakých zálesáků, poslední dobou ale bezkonkurenčně nejvíc do vojáků. Asi to nějak podvědomě souvisí se zrušením povinné vojenské služby. Jako je každý po bitvě generálem, tak si zas zřejmě leckdo chce po vojně (či namísto ní) užít radostí nekonfliktního vojákování.

Mám pocit, že je ta naše hravost národní specialitou. Specialitou malé země, která se už od středověku sama nepouštěla do válek. O to víc tu teď vzniká všelijakých klubů vojenské historie. Trochu mně vadí jisté pokrytectví té věci; ono těm chlapíkům asi ani tak nejde o historii, ale o to navléci se občas do mundúru a jakoby si na někoho picnout. Zahrát si prostě na vojáčky. A když ne na vojáčky, tak na jiné dobrodruhy, třeba na ty kovboje a zálesáky. To je zase jiná specialita naší země, která to má všude daleko, k moři i k pralesům, a právě proto dala už ve dvacátých letech minulého století vzniknout fenoménu trampingu (nic proti němu, romantiku stále vnímám jako v podstatě kladné hnutí mysli). Nedávno jsem dokonce zaslechl rozhovor s vítězem westernové soutěže v práskání bičem, který si svých pověstných patnácti minut slávy užil dokonce přímo ve Spojených státech. A neztratil se tam rovněž v disciplíně vrhání nožem. Ani v zemi, která vynalezla dobrodružství, evidentně nemají tak dobré práskače a vrhače. Anebo to soutěžení tamější kovboje tolik nebere, či nemají tolik času, nevím.

Vidím jen kolem sebe, že se stáváme hravými hrdiny malých světů. Českou zemi křižují nostalgické vlakové soupravy s okostýmovanými mašinfíry a konduktéry a ve vagónech se romantikou tetelí okostýmovaní lidé, cítící se být více či méně "country". Dokonce ani síla členské základny našich amatérských mykologů či paleontologů (tedy těch, co si takto hrají na opravdové vědce) prý nemá ve světě obdobu.

Nic proti tomu všemu. Sám mám nejméně co povídat. V maskáčových gatích se přece tak dobře chodí na houby, žádná houba vás tak neuvidí dříve, než vy ji. A ty nalezené houby si určuji v atlase, cítě se jak opravdový badatel, abych s těmi neurčenými pak navštívil mykologickou poradnu v naději, že jsem učinil opravdový objev. Na chalupě, ve skříni na půdě, mi zatím moli ožužlávají před lety přisvojený opravdový ajznboňácký kabátec, tak pěkně střižený, že kdybych se nestyděl, tak v něm chodím mezi lidi. A nedávno jsem na zahradě vhodil do ohníčku patronu, ulitou ještě z vojenského cvičení. Měl jsem k tomu zajisté vážnou záminku, chtěl jsem, aby si mí synové užili opravdovou řachu. Mezi námi, čekáním na ni jsem se vzrušoval jen já sám. A tak si říkám: Hrají si dnes ještě vůbec děti na nás dospělé? Anebo nám už nezbývá, než hrát si na ně alespoň sami?

 Jaroslav Vanča

Autor je scenáristou a pedagogem FAMU.