číslo 23
vychází 30. 5. 2005

Názory, komentáře

JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Na rohu ulice

Kdo ví, zda někdo věnuje e-mailové poštovní schránce podobně obdivné verše, jaké napsal Jiří Wolker o poštovní schránce tradiční. Ta moderní elektronická není hmatatelná jako ta na rohu ulice. Do e-mailové schránky také nelze házet psaníčka ze dvou stran - z jedné smutná a z druhé veselá.

Ani do současných schránek České pošty už nemůžeme vsouvat dopisy ze dvou stran. Jenom zepředu. Nevylučuji, že k té změně došlo proto, že z Wolkerových slov nebylo jasné, z které strany se mají vkládat smutná psaníčka, a z které veselá. Zprava? Zleva? Nějaký hnidopich možná také namítl, že v klasikových verších není ani zmínka o tom, kam vhazovat psaníčka s obsahem neutrálním.

Historie poštovních schránek v naší zemi začala v roce 1843. Tehdy jich bylo rozmístěno po Praze prvních dvacet. Byly dřevěné. Ohrožoval je oheň i červotoč. Před výlovem zásilek ze schránky musel poštovní zřízenec postupně třikrát zazvonit na zvonec. Tím byla lidem v doslechu dána ještě šance doběhnout s dopisem. Kde jsou ty časy! Stejně tak je hudbou minulosti, že kdysi v Praze - a nejen v Praze - byly roznášeny dopisy několikrát denně. V druhé polovině 19. století to bylo v naší matce měst dokonce až čtyřikrát.

Podoba odesílacích poštovních schránek je standardizována, na rozdíl od těch domovních, do kterých korespondenci dostáváme. Kromě štítku se jménem na nich bývá stále častěji k vidění i nápis Nevhazujte reklamní letáky! Na sklonku dubna jsem spatřil na jedné domovní schránce i sdělení svým způsobem dojemné. Bylo to u vchodu do domu v pražské Polední ulici č. 9. Rukou psané upozornění zvěstovalo: Ve schránce je hnízdo, nevhazujte poštu!

Vrátím-li se ke schránkám České pošty, pak i s některými z nich jsou spojeny překvapivé příběhy. Patří k nim historka, o které mi před třemi lety napsala paní J. B. do redakce Týdeníku Televize. Šlo o akci jednoho žárlivého manžela. Upiloval odesílací schránku a vzápětí do ní pronikl, aby se zmocnil tušeného dopisu, který jeho žena psala svému milenci. Neuvěřitelné? Pisatelčino svědectví otiskl zmíněný časopis v čísle 31 v roce 2002.

Je jistě správné, že poškozování schránek je trestné. Stejně tak patřičné je, že existuje i předpis pro jejich rozmístění. Například v obcích do 10 000 obyvatel má jedna schránka připadat na každých tisíc obyvatel. Jejich množství v obci však může být menší, pokud ty schránky nejsou od sebe vzdálené více než 750 metrů. Ve městech nad 10 000 obyvatel je 750-ti metrová dostupnost normou, ovšem jen v zastavěných částech města.

Na periferii je povolen výskyt řidší. Jinde - například v centru - může být naopak množství schránek hustší, když to vyžaduje větší koncentrace osob. Tento rozumný dodatek platí od letošního 1. dubna, jak jsem se dověděl na ministerstvu informatiky od ing. Eduarda Prandstettera, jinak též známého šachisty.

Když už se zmiňuji o předpisech, málokdo si uvědomuje, že vhozením dopisu do schránky ještě nepřicházíme o vládu nad ním. Podle zásad Světové poštovní unie náleží odesílateli právo disponovat zásilkou až do doby, než byla doručena. Souvisí s tím i případný odesílatelův nárok, aby mu pošta na jeho žádost vrátila již podanou zásilku. A to nejen pošta odesílací, nýbrž ještě i pošta doručovací, pokud dopis ještě nedopravila k adresátovi.

Když jsem o této možnosti svého času psal, označil jsem Světovou poštovní unii za chápající přítelkyni. Projevuje pochopení pro odesílatele dopisu s neuváženým obsahem. Dává mu ještě šanci na vrácení jeho listu. Ta možnost je u nás stvrzena ş7 zákona o poštovních službách. V praxi je to ovšem poměrně složitá procedura - bez záruky kýženého výsledku.

Elektronická komunikace je nesrovnatelně rychlejší než cesta tradičních dopisů. E-maily odpovídají tempu doby i svou stručností. Lapidárnost je žel příznačná i pro mnohé maily osobní, které tak leckdy nemají daleko k odtažitosti úředních sdělení. Čest výjimkám - i ty existují.

Poštovní schránky sice ještě sehrávají důležitou roli, ale doba jejich rozkvětu je za zenitem. Nic na tom nezmění ani můj sentimentální vztah k nim. Pamatuji si ještě ty modré, které odpovídaly Wolkerovu vyjádření, že poštovní schránka kvete modře.

V současnosti kvete oranžově.

I modré lze spatřit, ale mají jiné poslání. Neslouží nám odesílatelům, nýbrž poštovním doručovatelům. Stejně jako služební schránky šedé. Jde o schránky odkládací. Jsou k dispozici listonošům a listonoškám, aby nemuseli vláčet nadmíru kilogramů. Část roztříděných zásilek jim poštovní auto odveze a vloží do zmíněné schránky. Z ní si pak - jako z "meziskladu" - doručovatel vyzvedne deponovaný díl zásilek pro zbývající úsek své trasy. Tedy poté, kdy si už odlehčil od části doručené pošty.

Že ubývá soukromých dopisů zasílaných klasickou cestou, to potvrzují nejen statistiky, nýbrž i můj sluch. Když vhodím obálky do schránky, vždycky zvědavě nastražím uši, abych analyzoval jeho dopad. Ozve-li se ostrý zvuk, je mi jasné, že dopis dopadl na prázdné kovové dno. Tak tomu bývá poměrně často. Jen před Vánoci je přistání vhozeného dopisu, případně pohlednice, slyšitelně měkké a papírově tlumené. Ale i vánoční a novoroční pozdravy jsou rozesílány stále častěji v podobě elektronické - zvláště mladšími lidmi.

Vše nasvědčuje tomu, že poštovní schránky v budoucnu ztratí na významu. Část z nich se pak možná promění v muzejní exponáty.

Nevylučuji, že máte k poštovní schránce, kterou používáte, stejně osobní vztah jako já k té poblíž našeho domu. V tom případě se přimlouvám, abyste ji - dokud je čas - nenápadně pohladili.