číslo 23
vychází 30. 5. 2005

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 6. 6. 2005 ČT 2 - 21.30 hodin

Jak pan Hulot rozbouřil dovolenou u moře

Jacques Tati, od něhož jsme již minulé pondělí mohli spatřit první seznamování s filmovou kamerou, si počkal několik let, než plně dozrál další projekt, Prázdniny pana Hulota (1953). Tati, často porovnáván s mistry němé grotesky, dokončil stvoření svého zmatkařského, roztržitého hrdiny, jemuž propůjčil jméno Hulot - bude se tak nazývat i ve všech dalších filmech. Až duchem nepřítomnou potřeštěnost, které vévodila Tatiho prvotině Jede, jede poštovský panáček, utlumil a zároveň kultivoval. Pan Hulot není žádný poděs, naopak se chová decentně a vstřícně; přesto svým chováním, o jehož důsledcích zpravidla vůbec nic netuší, rozsévá kolem sebe pohromy.

Tati opět novátorsky nakládá se zvukovou složkou, dokazuje, že promyšlenost jeho debutu nebyla náhodná. I zde jednotlivé obrazy nechává provázet spletí halasu, náhodnými útržky hovorů, různě vybuzenými ruchy. Tato nanejvýš autentická zvuková kulisa není zanedbatelným přívažkem. Neposouvá děj ani necharakterizuje postavy, pomáhá však dění ukotvovat. Má významotvornou funkci, třeba vymizení dětského štěbotu, který provází většinu filmu, náhle ústí v téměř hmatatelné, dusivě hrobové ticho, jednoznačně sděluje, že prázdniny končí. Nepřekvapí pak, že pan Hulot se téměř obejde bez mluvy.

Už sám titul naznačuje tematické zaměření. Pan Hulot, jemuž je vlastní rázná chůze, byť mírně houpavá, který chodí v mírně překloněn, vždy s nezbytným deštníkem a dýmkou, se stejně jako mnoho jiných Francouzů vypraví do přímořského letoviska, aby si tam odpočinul a načerpal sil. Ještě u něho nepozorujeme plně rozvinuté zápolení s nástrami moderní techniky a posléze s celkovou civilizační odlidštěností, jak to nastíní další Tatiho filmy, snad jen prapodivné řidičské umění něco takového teprve slibuje. Hulot prozatím prochází střety se všedními předměty, které se mu ustavičně pletou do cesty. Každé příležitosti Tati využije, aby rozehrál bravurní pantomimickou studii. Jen si všimněme, kolik vynalézavosti se pojí s otevíráním dveří, holdováním sportu či v posledku s pečlivě chystaným ohňostrojem, k němž se hrdina omylem přichomýtne, aby jej předčasně zažehl.

Pan Hulot vnáší do poklidného prázdninového společenství rozruch hned ve dvou proudech. Jeho okolí s úžasem přihlíží destruktivním důsledkům jeho běžného počínání. Jenže i sebelepší Hulotovy úmysly končívají zcela nevyzpytatelně - v rychlém sledu Tati ukazuje, k jakým koncům vedla vyjížďka na koních, jak dopadl maškarní bál a co se přihodilo během automobilového výletu, který se zapletl do pohřebního průvodu. A obdivovat musíme nejen titulního protagonistu, ale i sytě rozkreslené figurky, s nimiž se hlavní hrdina setkává: číšníka, vysloužilého důstojníka, anglické přítelkyně, samozřejmě děti.

Nechtěně rozkladné působení pana Hulota vede sice k jeho přehlížení, nikoli však důslednému. Ať již ostatní hosté k němu zaujali jakýkoli vztah, nemohou popřít, že takovou dovolenou určitě ještě nezažili a jistě ani nezažijí. Někteří, v nichž roznítil alespoň plamének volnosti a poezie (jak krásně napsal ve své hulotovské studii André Bazin), se s ním přijdou i rozloučit. Naivisticky bezelstný a upřímný pan Hulot totiž nezná ani zbla přetvářky - stejně jako tento snímek.

JAN JAROŠ

Úterý 7. 6. 2005 PRIMA - 22.40 hodin a sobota 11. června, ČT 1 - 20.00 hodin

Herecké proměny Jacka Nicholsona fascinují

Sotva nalezneme osobitějšího herce, než jakým je Jack Nicholson. Již čtyři desetiletí spoluurčuje tvář americké kinematografie, svými nejlepšími výkony jistě posunul hranice herecké kreativity. Také u nás vyšla o něm řada studií, které si však popisovaly toliko charakter postavy a pomíjely samotný proces herecké tvorby, nedokázaly nebo možná ani neuměly postihnout, jak Nicholson svým podmanivým a neopakovatelným hrdinům vdechoval život. Zajisté lze postřehnout rozdíl mezi uměleckým vzmachem, jakého Nicholson dosáhl v 70. letech, a paběrkováním mezi osvědčenými postupy, které jej později pohltilo.

Shodou okolností nabízí tento týden dva filmy s Nicholsonovou účastí - nejprve konverzační komedii Lepší už to nebude, o víkendu pak slavné podobenství Přelet přes kukaččí hnízdo. Ač v obou dílech exceluje, nacházím v jeho práci propastný rozdíl. Zatímco první titul mu umožnil rozehrát kabaretně zveličený typ, kdy mohl prokázat, jak bravurně zvládá každou brvu svého těla, v druhém se vzepjal k niternému ponoru do nespoutané lidské duše, pro niž je svobodomyslnost hlavní hodnotou.

Nenechme se mýlit zevnějškem: podivínský Melvin z filmu Lepší už to nebude je pouhou zábavnou figurkou, i když divácky jistě vděčnou. Stačí si vybavit směšné umanutosti, svéráznou poskakující chůzi i vzdorovitě pichlavou mluvu, o niž nás dabing stejně ochuzeni. Nicholson stvořil oslnivou slupku, pod níž plápolá nicota, vyplněná melodramatickou vatou. Naproti tomu kriminalizovaný výtržník McMurphy z Přeletu zosobňuje ideu volnosti: ač zavřen v blázinci, roznítí mezi svými již odevzdanými druhy touhu po důstojnosti.

Miloš Forman, jenž se právě tímto filmem v Hollywoodu prosadil, rozehrál významově mnohavrstevné vyprávění, které se nezříká komediální nadsázky, jak dokládá třeba námořní projížďka. Obrovitý podíl na konečném zdaru má samozřejmě Nicholson - jeho šibalské úsměvy i švejkování jen skrývají přímo nevyjádřený útok na vše, co si člověka podmaňuje a zotročuje. A jen velký herec dokáže rozezvučet jednotlivé výrazové plošky v polyfonní studii jedné nepoddajné povahy.

JAN JAROŠ

Středa 8. 6. 2005 NOVA - 20.40 hodin

Evoluce

Možný konec světa začíná v okamžiku, kdy do arizonské pouště dopadne obří meteorit. Černoch Harry Block, geolog zaměstnaný na nedaleké univerzitě, se vydá na místo dopadu. Doprovází ho kamarád a kolega Ira Kane, zneuznaný vědec. Dvojice najde v podzemní jeskyni meteor, ze kterého vytéká podivná tekutina, a Ira překvapeně zjistí, že stačilo pár hodin, aby se na jeho povrchu objevil mech. Ve vzorcích později objeví jednobuněčné organismy, které mají mnohem rozmanitější DNA než je ta pozemská a také se mnohem rychleji vyvíjejí. Oba se znovu vydají do jeskyně a zjistí, že kolem meteoru už je nečekaně živo. Je tu plno houbovitých rostlin a také červi, kteří vytvářejí vlastní atmosféru, protože ta pozemská je pro ně jedovatá. Další dny se v městečku začínají objevovat podivní tvorové. Přestože mnozí vypadají hodně děsivě, všichni hynou, protože se udusí pozemskou atmosférou. Podle Iry je ovšem jen otázkou času, kdy se mimozemský život pozemské atmosféře přizpůsobí. A má pravdu.

Režie Ivan Reitman. Hrají David Duchovny, Julianne Moore, Orlando Jones, Seann William Scott, Ted Levine, Ethan Suplee, Ty Burrell a další. 

Čtvrtek 9. 6. 2005 ČT 2 - 22.55 hodin

Sex a Lucía

Mladá servírka Lucía miluje spisovatele Lorenza, který ale již delší dobu trpí vážnou tvůrčí i psychickou krizí. Jednoho dne zmizí a Lucía zjišťuje, že se vydal na jakýsi tajemný ostrov, kde podle jeho slov musí vykonat určitou věc, aby se zbavil svého traumatu. Během cesty však měl autonehodu. Nešťastná Lucía odjíždí na ostrov sama, protože nejasně cítí, že tam nalezne odpovědi na všechny otázky, spojené s Lorenzovým tajemstvím. Příběh, který začne prožívat se postupně stává příběhem ještě několika lidí, jejichž osudy spojila tragická událost. Film je zatím posledním hraným snímkem známého španělského režiséra Julia Medema.

Pátek 10. 6. 2005 ČT 2 - 22.05 hodin

Válečné příběhy tentokrát o Lidicích

V rámci dokumentárního cyklu Válečné příběhy se tentokrát podíváme na události, které předcházely vypálení Lidic i na to, co následovalo. Částí, která nese jméno Druhý život Lidic, stejně jako ostatními díly cyklu, provází charismatický Ivan Medek, skvělý vypravěč, moderátor, glosátor a pamětník válečných událostí. Režisérem cyklu je Pavel Štingl, který znovu přivádí na obrazovku množství jinak pasivních titulů. "Do škol ani do vybraných kin se zajímavé snímky nedostanou, což je mi líto. Vytipoval jsem proto několik děl, především takových, která vzbuzují reakce. Do našeho výběru se tak dostalo i mnoho kontroverzních témat: otázka zrady, otázka jiného pohledu na Lidice a také otázka Sudet," vysvětluje režisér.

Při práci na cyklu prostudoval Pavel Štingl téměř všechno, co se dalo z televizního archivu použít. Podle svých slov si tak znovu ověřil, že historické snímky rychle ztrácejí svoji původní roli. "S každým rokem se postoj k jednotlivým záležitostem mění. Snímky, které vznikly před pěti, deseti lety, jsou dnes i výpovědí o době, ve které byly natočeny," dodává k tomu a pokračuje: "Filmový jazyk a filmová řeč se ohromně mění. To je samozřejmě dobře; na druhou stranu ale ne vždy je ta změna k lepšímu. Doba je mnohem povrchnější, rychlejší. Dříve byly peníze na filmy, nebylo ale historické zázemí. Dnes je zázemí, ale nejsou peníze. A na filmech je to znát," hodnotí režisér situaci.

Štinglovi u nás navíc chybí aktivní televizní dramaturgie. Praxe, že televize čeká na to, kdo přijde s jakým námětem, není podle něj ideální. Vznikají tak některé dokumentaristické "díry". Zatímco o západních letcích má česká dokumentární kinematografie filmů dost, dramatické situaci na východní frontě, druhé republice či období mezi lety 1945 a 1948 se dokumentaristé nevěnují. "Jako by si na to nikdo netroufal. Tady by měla dramaturgie fungovat lépe," říká Pavel Štingl.

TOMÁŠ PILÁT

Sobota 11. 6. 2005 ČT 1 - 14.25 hodin

Myslete na Henryho

Newyorský advokát Henry Turner má vše, co dělá muže v jistých kruzích úspěšným. Dobrou práci, peníze, krásnou manželku, odpovídající byt a nepříliš citlivé svědomí. Nečekaná tragédie však rázem všechno změní. Henry se stane náhodným terčem pouličního násilníka. Jen zázrakem nezemře, kulkou poškozený mozek se však zotavuje velmi obtížně. Muž je zprvu ochromen jak fyzicky, tak psychicky, a jen díky rehabilitační péči se mu podaří opustit brány sanatoria. Stane se z něj však docela jiný člověk a ztráta paměti mu umožní zkoumat svou dosavadní existenci jako život někoho třetího, se kterým kupodivu často nesouhlasí. Zatímco snobské okolí jeho změnu těžko přijímá, pro ženu a dcerku je "nový" Henry daleko přijatelnější.

Neděle 12. 6. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Co se změní, když zazní svědomí

Málokdo se odhodlal zpodobnit všední dny Třetí říše, přiblížit její prominenty také jako lidské bytosti, jakkoli zdeformované. Před nedávnem se o takový pohled pokusili Jelena Mašínová a Pavel Kohout v televizním filmu Hodina tance a lásky. Vyprávějí, jak komisně bezcitný sturmbannführer Kleinburger (Boris Rösner), velitel vězeňské pevnosti, k níž těsně přiléhá sběrný židovský tábor, přislíbí své dospívající dceři Kristině (Ester Geislerová), že obstará někoho, kdo s ní nacvičí večerní baletní vystoupení. Tak na scénu přichází zubožená maďarská židovka Anna (Lucie Holánková)...

Režisér Viktor Polesný si nijak neusnadnil svůj úkol. Hodina tance a lásky boří ustálené představy, komplikuje navozované vztahy, zaujme širokou škálou načrtávaných portrétů, jejichž ledví se obnažuje právě při zacházení se židovskou umělkyní. Ukazuje však také naprostou baletčinu odevzdanost, mlčky plnící veškeré příkazy i přání a snad ani plně nechápající úděl nachystaný její rase (i jí samotné). Autoři postihují, jak represivní systém zbavuje své přisluhovače svědomí a jejich jednání vlastně posvěcuje: své zacházení s méněcennou rasou vnímají jako zcela normální a přijatelné.

Vzniklo dílo, které postihuje obvyklé fungování represivního režimu s překvapivou naléhavostí. Průřez jedním jediným dnem ozřejmuje navyklé stereotypy chování svých protagonistů dočasně vyvedených z rovnováhy, zvažuje hloubku i opravdovost Kristinina protestu vůči násilí i následného trucování, otcem tvrdě odmítnutých: loučíme se s ní v okamžiku, kdy pokradmu vychází z pokoje, kde se zabarikádovala, aby si nakrojila narozeninový dort...

(jš)