číslo 23
vychází 30. 5. 2005

Televize
a film

FILM

Jak žijeme my i naši bližní

Festival dokumentárních filmů Jeden svět se věnuje lidským právům, jejich dodržování i porušování kdekoli na této planetě. Zaměřuje se na rodinná (mikro)dramata i na celospolečenské konflikty - a mnohdy ukazuje, jak osudy jednotlivců jsou podmíněny širšími aspekty politickými, náboženskými, zvykovými. Zde vyvstává úskalí: někdy totiž poměřování euro-americkými hodnotovými měřítky jaksi selhává. To, co je pro nás odsouzeníhodné, nemusí být tak vnímáno v odlišném civilizačním či kulturním okruhu.

Obrazně řečeno: kanibalovi, jenž svůj způsob obživy považuje za zcela přirozený a normální, budeme obtížně vysvětlovat, že si počíná odsouzeníhodně, pokud bychom měli respektovat jeho osobnostní integritu. Přitom poměry diktované například náboženským systémem lze zařadit právě do této sféry - viz například nároky běžně uplatňované ortodoxním a radikálním judaismem (islámem, hinduismem...), které lze z naší perspektivy považovat za porušování obecných lidských práv. Řada dokumentů dokládala ponižující či dokonce bezprávné postavení žen, nemluvě o dětech. (Jaké však panovaly poměry v našich zeměpisných šířkách před pouhým půldruhým stoletím?)

Uváděné dokumenty se vyznačovaly až úzkostlivým důrazem na "objektivitu": autoři se vyhýbali sdělení vlastního postoje, často chyběl i jakýkoli komentář, většinou nahrazený úlomky výpovědí zobrazených lidí. Přesto byla dosahována záviděníhodná sugestivita. A nejen u látek otřásajících už svým zaměřením - třeba genocidní útlak v Africe či poměry v severní Koreji. Tvůrci švédského snímku Drsné mládí se vypravili mezi středoškolské studenty, aby vyhmátli jejich názory, zjistili absenci následováníhodných vzorů i důsledky rovnostářského vzdělávání, kdy vždy vstřícní učitelé si sotva získají nějakou autoritu. Finský dokument Tři komnaty melancholie konfrontuje trpký úděl dětí, často osiřelých či z nefunkčních rodin: jedny nacházejí útočiště v ruském vojenském učilišti v Kronštadtu, o druhé se v pobořeném Čečensku stará obětavá žena. Pravoslaví ani islám, které děti kolektivně vyznávají, sice apriori nevyzývají k násilí, ale je jasně patrné, jak již od dětského věku je na obou stranách pěstována nenávist k téměř "dědičnému" nepříteli.

Filmaři převážně hledali své látky v exotické (či aspoň nějak výlučné, odlišné, svérázné) cizině. Pokud se zaměřili na vlastní prostředí, často vyhledávali excesy - například norský dokument Má milovaná holčička citlivě vylíčil, co se skrývalo za zdánlivě ctihodnou fasádou středostavovské rodiny a k jaké tragédii to vedlo. Ze zavražděného otce rodiny se postupně klube narušený člověk, jenž sexuálně zneužíval vlastní dceru. A i v takovém případě přihlížíme jen jakoby nezaujatému sběru faktů.

Je škoda, že Jeden svět se vyhýbá osobitěji, subjektivněji zacíleným výpovědím. Vždyť se natáčejí i dokumenty zaujaté či dokonce tendenční, které předkládají ostře formulovaná režisérova stanoviska - například filmy Michaela Moorea, polský titul Vítejte v životě, který zkoumal kosmetickou nabídkou firmy Amway a byl zakázán, či van Goghovy snímky, jež ukazovaly problémy soužití rozdílných etnik a vedly dokonce k zavraždění režiséra. Proč takto zaměřená díla nedokázal festival do svého programu začlenit?

JAN JAROŠ