číslo 24
vychází 6. 6. 2005

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Jaro v Mnichově šedesát let od konce války

Bylo mi asi sedm let, když jsem s rodiči navštívila Stuttgart. Zůstala vzpomínka na trosky - kostry domů. Zdalipak Mnichov po válce vypadal také tak? Dům kamarádky Jany leží na jih od města. Do Mnichova jedeme vlakem, je sobota, u domů si hrají děti, na trávníku pobíhají psi. Svítí slunce, jdeme se podívat na trh, nejlepší v Mnichově.

Co tady všechno mají? Cukroví s čerstvými jahodami, hyacinty a tulipány, narcisy ozdobené volány jako plesové šaty, modré sasanky. Najdete tu ryby od Severního moře, ale také holandské slanečky, olivy, plněné vinné listy. A protože jsme v Mnichově, také výběr uzenin, kterým vévodí takzvaný weiswurst. Jana říká, že tyto bavorské wursty se musejí sníst před dvanáctou. Alespoň to tak bylo, než lidé měli ledničky. Teď si je můžete nechat až na večer. Existují nejrůznější způsoby, jak wursty jíst - buď se to vycucá nebo krájí. Jana je ráda nemá, ale můžeme si sednout do hospody a dát si wurst nebo raději ryby s černým propečeným chlebem. A hlavně si dát pivo - litrové sklenice piva!

V Mnichově takové posezení milují - když svítí sluníčko, dá se sedět venku, jíst a pít pivo. U dlouhých stolů, jeden vedle druhého, do zahrady může kdokoliv, takže je to společenská a rovnostářská záležitost. Černovlasí kluci, cizinci, spolu mluví německy. Proč? Narodili se v Německu, chodili tady do školy. Svým jazykem asi mluví doma. Ale ne - jeden je Afghánec, druhý Turek. V Německu žije mnoho cizinců, ale nevraživost vůči nim prý tady není tak silná jako v bývalých státech NDR. Tam, jak říká Jana, je pro barevné cizince lepší se neukazovat. A teď ještě nově příchozí do EU! Potkala jsem v Mnichově Čechy, kteří odešli po osmašedesátém, a přílivem někdejších krajanů jsou doslova pobouřeni!

Mnichov vypadá upraveně. Ošklivou nacistickou architekturu nahradily smutné šedé a béžové domy z 60. let. V dálce vidím dvě výškové stavby, jak říká Jana, jediné ve městě. Mohly být postaveny pouze na základě referenda, nesměly ale být vyšší než věže hlavního kostela - Tronkirche. A co ještě? V zahradách kvetou velké macešky, na divoké ledové vodě se cvičí surfaři, poblíž velkého muzea, které nechal postavit Hitler s velkým podzemní bunkrem, vyrostla moderní Kunsthalle ze skla a oceli. Krásná stavba a pozoruhodná sbírka moderního umění. Škoda, že zavírají už v pět.

V zahradě pomníček a na něm bílá růže - vzpomínka na skupinu mladých lidí, kteří se postavili nacistům. Mezi studenty rozmnožovali letáky, někdo je však zradil, byli zatčeni a v roce 1943 popraveni. Ve vězení si psali deník, jehož úryvek je na pomníku vytesán.

Ještě chci vidět onu slavnou pivnici, kde Hitler řečnil a kde také unikl atentátu. Tady to je - obrovská hospoda s malovanými stropy, litrové džbány piva, bavorské lidové kroje, preclíky a štamgasti - s klobouky se štětkou snad z jezevčích chlupů, kožené kalhoty s laclem, pro dámy tzv. dirndl. Je sobotní odpoledne a všichni tančí. Do pivnice přicházejí mladí kluci a řvou. Co je to? Naštěstí jen fotbaloví fanoušci, žádní neonacisté. Na náměstí u radnice je velký nápis: I Mnichov už má dost nacistů!

PAVLA JAZAIRIOVÁ